Vydavatelka Postu Katharine Grahamová čelila Nixonovu vzteku se všemi důsledky. Popsala to v autobiografii Osobní dějiny (Personal History, 1997). Začalo to nevinně: V sobotu ráno, 17. června 1972, mi volal Howard Simons: Neuvěříš, co se v noci stalo. A vyprávěl mi, jak do domu, kde se žena s mužem milovali na kanapi, vrazilo auto a projelo skrz budovu. A pak ještě přidal historku o lupičích v chirurgických rukavicích, které zatkli v ústředí Demokratické strany. Prezident byl v Key Biscayne na Floridě a jeho tiskový tajemník Ron Ziegler nad tím mávl rukou jako nad třetiřadým pokusem o vloupání, ze kterého se jen nějací elementi snaží udělat něco víc.
Kapitola 21 - Vydavatelka ve ždímačce
Howard Simons
3. 6. 1929 – 13. 6. 1989
Hlavní editor deníku The Washington Post v době watergateského skandálu. Autor přezdívky Deep Throat pro Woodwardova klíčového tajného informátora Marka Felta. Sloužil v korejské válce, do Postu nastoupil jako reportér se zaměřením na vědu v roce 1961. Na editorskou pozici se posunul v roce 1966, hlavním editorem se stal v roce 1971. Na kontě má i pozoruhodnou spolupráci s někdejším Nixonovým poradcem pro domácí záležitosti Johnem Ehrlichmanem, odsouzeným za Watergate. Poté, co byl Post v letech 1972 – 74 leaderem palby proti Bílému domu a Nixonovi muži včetně Ehrlichmana se deník pokoušeli zničit, napsali spolu Ehrlichman a Simons knihu Svědek moci: Léta s Nixonem (Witness To Power: The Nixon Years). Howard Simons zemřel v šedesáti letech na rakovinu slinivky.
Katharine Meyer Grahamová
16. 6. 1917 – 17. 7. 2001
Katharine Meyer Grahamová
Osobní dějiny (Personal History)
Post byl od začátku v čele rozplétání případu a Nixon vyhrožoval: „Budou mít zatracené problémy – mají televizní stanice a potřebují obnovit licence. Ta hra se bude hrát sakra tvrdě.“ A na adresu právníka Postu řekl: „Nechtěl bych být v kůži Edwarda Bennetta Williamse po volbách. Nastoupíme na toho zmetka.“
Když pak reportér Carl Bernstein volal bývalému Nixonovu ministru spravedlnosti Johnu Mitchellovi kvůli tajnému fondu, z něhož se watergateský zločin financoval, a řekl mu, o čem bude náš článek, vybuchl Mitchell Jeeeeeeesus! tak brutálně, že Bernsteina napadlo, že by ho mohla klepnout pepka. Když mu přečetl první dva odstavce, přerušil ho Mitchell: "Jestli tohle otisknete, tak kozy Katie Grahamový skončí ve ždímačce! Dobrý bože! To je ta nejhnusnější věc, co jsem kdy slyšel!" Šéfredaktor Ben Bradlee řekl Bernsteinovi, aby vyjádření použil komplet – vyjma mých koz. Nixonovi lidé byli přesvědčení, že na ně pálím já.
Benjamin Crowninshield Bradlee
26. 8. 1921
Šéfredaktor deníku The Washington Post (1968 – 1991). V letech 1972 – 74 dohlížel na práci Boba Woodwarda a Carla Bernsteina, kteří pokrývali aféru Watergate (ve filmu Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976) ho ztělesnil Jason Robards). V roce 1971 bojoval s vládou o právo tisknout kontroverzní analýzu Pentagon Papers o pozici a perspektivě americké armády ve Vietnamu (viz kapitola 7 Ellsbergate). Za války sloužil u námořní rozvědky, do Postu nastoupil jako reportér v roce 1948, v padesátých letech se spřátelil s tehdejším senátorem Johnem Kennedym, svým sousedem. V roce 1960 doprovázel jako novinář jak Kennedyho, tak Nixona během jejich volebních kampaní. V roce 1975 vydal knihu Rozhovory s Kennedym (Conversations With Kennedy).
Katharine Meyer Grahamová
Osobní dějiny (Personal History)
Toho dne Ziegler zahájil ranní brífink v Bílém domě útokem, že jde „o články založené na klepech, narážkách a obviněních postavených jen na tom, že někdo někoho zná, aniž by to cokoli dokazovalo.“ (Poznámka autora: Fráze, kterou nejčastěji střílejí politici a byznysmeni na novináře, ale municí bývá i v redakcích. Čím výše je bývalý novinář v redakci postaven a více – mezi ještě žurnalistikou a už politikou – rozkročen, tím lépe jí rozumí a častěji ji používá. Zkušenost těch, kdo novináři být nepřestali, je spíš opačná: jestliže se dva podezřelí borci znají (samozřejmě ne tak, že jsou náhodou sousedé, ale tak, že intenzivně spolupracují a obchodují, čili tečou mezi nimi peníze), zpravidla to tam je.) A šéf Nixonovy kampaně Clark MacGregor řekl, že „důvěryhodnost Postu klesla níž, než kredit Nixonova prezidentského protikandidáta McGoverna“.
Tlak na Post, aby toho nechal, byl intenzivní.
Katharine Meyer Grahamová
Osobní dějiny (Personal History)
Cítila jsem se v obležení – i mnozí mí přátelé byli našimi reportážemi zmateni. Nevyhnula jsem se ani stresujícímu setkání s ministrem zahraničí Kissingerem před volbami („O co vám jde? Nechápete, že našemu znovuzvolení nezabrání už nic?“). A psali mi i čtenáři, kteří Post obviňovali ze skrytých úmyslů, špatné novinařiny a nepatriotismu.
(Poznámka autora: Znají to i disidenti v totalitách, kterým mainstreamoví lidé vytýkají, že kdyby neprovokovali, byl by dávno klid. Takže za to, že vláda utahuje šroub zvůle a bere lidem právo za právem, nemůže ta vláda, ale disidenti, kteří provokují, když trvají třeba na tom, že nesmět přes hranice není normální.)
Katharine Meyer Grahamová
Osobní dějiny (Personal History)
Přemýšlela jsem, jestli máme šanci přežít další čtyři roky napínání na skřipec. Senátor Bob Dole pustil do oběhu, že jsem řekla někomu ze svých přátel, že nenávidím Nixona. A údajně proto začal Post žhavit Watergate. Po volbách jsem vystupovala na obranu tisku, hlavně Postu – jednu z prvních akcí jsem měla v San Franciscu. Po přistání se ke mně naklonil muž, který seděl přes uličku:
- „Zdravím vás, paní Grahamová, mohu vám pomoci se zavazadlem?“
Byl to Dole, popovídali jsme si a já jsem se celá nervózní nakonec zeptala:
- „Mimochodem, senátore, nikdy jsem neřekla, že nenávidím Nixona.“
- „Ale vždyť víte, že při kampani vám takové věci prostě strčí do ruky a vy je jen přečtete,“ řekl Dole jako by se nechumelilo.
Toho podzimu začala vláda Post bojkotovat. Nebrali nám telefony, nechodili na tradiční obědy s vydavatelem, ani na večeře do mého domu. Unikátně směšnou a ubohou pomstou pak bylo, když vyloučili naši společenskou reportérku Dorothy McCardleovou z vládních večírků. Nakonec se to ale obrátilo proti nim. Konkurenční The Star napsal, že když se z akcí vylučuje Post, nestojí o ně ani Star.
Nixon také usiloval, aby Post koupil konzervativní magnát Richard Mellon z Pittsburghu. Dokazují to poznámky prezidentova poradce Ehrlichmana z 1. prosince 1972:
„Post. Scaife projeví zájem o koupi (nabídne odkup). Žaloba veřejných SH (shareholders – akcionářů), jestliže ona (má 60 %) odmítne. Přímo prezident s ním mluvit nemůže.“ Nixon do toho ale nakonec přece jen vstoupil sám, když Haldemanovi poslal zprávu: „Ziegler, ani nikdo jiný z Bílého domu, se nebude setkávat s nikým z Postu. Embargo platí i pro telefonickou komunikaci. Jednejte s nimi mrazivě.“
O dvě televizní stanice, které měl vydavatel Postu na Floridě, se začali zajímat byznysmeni z Miami v čele s Nixonovým přítelem Cromwellem Andersonem a Edwardem Claughtonem, v jehož domě bydlel Nixonův viceprezident Agnew při republikánské konferenci (1972). Anderson se začal angažovat v září 1972, právě když Nixon řekl (je to na nahrávkách Bílého domu), že Post by měl mít zatracené problémy s obnovením licencí (při prvním zveřejnění záznamů Bílý dům větu zcenzuroval). K nejhorším důsledkům tlaku patřil pád akcií vydavatelské společnosti z osmatřiceti dolarů za kus na šestnáct či sedmnáct (pokles hodnoty firmy na méně než polovinu), o právních nákladech na dvouapůlletý boj o licence nemluvě. Když se blížil soud se sedmi významnými watergateskými obžalovanými (začal 8. ledna 1973), začal jeden z nich, zvláštní poradce Bílého domu Colson, šířit po Washingtonu, že ovlivňují celostátní inzerenty Postu a investory. A přítel Grahamové Andre Myers, muž s kontakty ve vládě a na Wall Streetu, jí na konspirativní schůzce poradil, aby si dávala pozor na všechno, co dělá a říká, a varoval ji, aby nebyla sama.
Pak se karta začala obracet. Tři dny před soudem se přiznal obžalovaný Hunt. Za čtyři dny další. A 31. ledna byli odsouzeni Liddy a McCord – tehdy ještě chránili nejvyšší figury.
Katharine Meyer Grahamová
Osobní dějiny (Personal History)
Byla jsem na služební cestě na Dálném Východě, když mi volal šéfeditor Simons, že McCord napsal soudci, že obžalovaní svědčili křivě, protože museli mlčet o výše postavených. Teď ale slíbil, že – za nižší trest – začne mluvit. To byl zlom: potvrdil naše články.
Když se provalilo, že Nixon a jeho lidé v Bílém domě tajně nahrávali veškerou komunikaci, čekali lidé před Postem na první vydání: aféra už zajímala každého. 8. srpna Nixon oznámil rezignaci. Hned po jeho projevu jsem se vrátila do letoviska Martha’s Vineyard, odkud jsem odjela, když jsem musela přerušit prázdniny. Zapnu televizi a slyším prezident Ford. A přesně tehdy – a jen tehdy, v té vteřině – jsem pocítila čistou úlevu.
Watergate byla nejdůležitější událostí mého profesionálního života, i když jsem většinou byla jen v zákulisí jako ďáblův advokát, který se ptá, jestli jsme poctiví a přesní. Připisovalo se mi, že jsem dodávala odvahu novinářům, já ale nikdy neměla pocit, že bych si svou pozici mohla zvolit. Nebyl žádný jeden klíčový moment, kdy bych já nebo kdokoli jiný mohl říct: zastavujeme to. Watergate se rozbalovala postupně – a najednou jsme v ní byli po uši. Když Nixon zmizel z Washingtonu, vstoupil do mé kanceláře Bob Woodward a dal mi starou dřevěnou ždímačku s podpisy šesti editorů a redaktorů: Bob Woodward, Carl Bernstein, Ben Bradlee, Howard Simons, Harry Rosenfeld, Barry Sussman.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
