Epilog - Watergate a my: Nesnesitelná lehkost krytí

A seriózně: to, co se dělo v USA za Nixona, i mnohé, co se děje dnes tady, ukazuje, že politický systém může degenerovat nejen za monarchy či bolševika, ale i tehdy, je-li v zemi de iure demokracie a trh, jejich palivem je ale korupce a mafiánství. Klasická situace: přijedou cizí tanky, se ztrátami na životech zaberou zemi a svět protestuje, neboť takhle přichází totální moc, nesvoboda, život ve strachu. Watergate nám vzkazuje, že toho, oč nebezpečné síle jde (tedy ovládnout systém a odpor umlčet strachem - ať už z tajné policie, nebo ekonomické likvidace), lze dosáhnout i bez tanků: nenápadným vytunelováním demokracie a tržní ekonomiky, z nichž zůstanou jen kulisy. A pravděpodobnost, že většina společnosti, zaměstnaná všedními starostmi a oslepovaná komerční a politickou reklamou a zábavou blikající jako hrací automaty, si podvodu a násilí v zákulisí všimne pozdě, je značná. Ostatně čím jiným než naplněným watergateským snem je dnešní česká součinnost některých politiků, lobbistů, podnikatelů, mafiánů, policistů, žalobců a soudců? Zákony chybí, jsou vadné či se nevymáhají, a policejní útvary, jež nepochopily, se likvidují. Tunelování demokracie a ekonomiky je tak nepostižitelné, že takřka není zapotřebí jeho krytí.

Martin Fendrych
Týden.cz 6. srpna 2009

Jak ODS, tak ČSSD se na vnitru chovají stejně. Přijdou tam a chtějí, aby policie byla jejich, aby pracovala pro ně, dělala, co oni chtějí, a nedělala, co nechtějí (to druhé, nevyšetřovat, je zřejmě ještě důležitější.)

Opogate

Konstruktem, ideově nejbližším Watergate - z toho, co tu známe za posledních dvacet let - je opoziční smlouva: co do zneužití moci měla stejné cíle jako Watergate. Obojí útočilo na princip oddělení mocí, v němž tkví demokracie: vláda vládne, opozice oponuje, vyšetřovatelé vyšetřují, žalobci žalují, soudci soudí, média a nevládní organizace to sledují a slunce svítí:).

Karel Hvížďala
Aktuálně.cz 3. srpna 2009

V ideální demokracii existuje dělba moci a dělba rolí, a proto by měla existovat mezi politiky a byznysmeny čínská zeď: jedni určují pravidla a druzí podle nich musí jednat. Aby tato pravidla nebyla moc tvrdá a neohrožovala podnikatele, používají tito lobbisty (prostředníky), kteří se snaží ovlivnit konečné rozhodnutí politiků.

Watergatizace státu začíná korupčním propojením institucí, jež se v demokracii musí naopak vzájemně kontrolovat. Pokračuje čerpáním výhod z této deformace (moc a peníze pro minimum nutných kompliců na úkor většiny společnosti) a končí zametáním stop (pomáhají spřátelení podnikatelé se spravedlností a informacemi). „Nixon chtěl systém federálních institucí zneužívat k odměňování přátel a trestání nepřátel,“ napsal washingtonský novinář James Mann (The Atlantic, 1992). A oč šlo stranám opoziční smlouvy? Jejich dohoda o omezení zastupitelské demokracie (soutěže a vzájemné kontroly stran ve prospěch občana, jenž systém platí) přece kartelu přátel poskytovala právě maximální moc plus zisk v politicko-ekonomickém prostoru v dosahu státu a šanci zúčtovat s　nepřáteli. Pakt se tu i stínil podobně jako Watergate: Nixon mluvil o národní bezpečnosti, zdejší vládci o politické stabilitě (obojí z téhož lexikonu frází jako bolševický klid na práci). Tuzemský generátor odměn a trestů navíc nevypnuly volby v roce 2002. Na centrální úrovni pokračuje skrytě (oposmlouva není dobrý brand), ale účinně (o strategické úřady a obchody se strany dělí, na billboardech proti sobě mobilizují). A v regionech, kde je politika tradičně víc praktická než ideologická, se mnohde kartel vyvážil do absolutní korupční stability oposmluv, které se jejich aktéři ani neobtěžují jakkoliv skrývat.

Kdo s kým a jak se k tomu spojil tehdy v Americe a později zde, jsou spíš technické detaily a místní specifika, než rozdíl v principu. Kdyby v　devadesátých letech v Česku stačila na totéž kapacita jedné strany, nespojovala by se s druhou, kdyby nestačily ani dvě, mohly být v kartelu tři. Nixon chtěl stát ovládnout konfrontačně: zničením konkurenčních demokratů. Zdejší oposmluvní partneři se pokusili o totéž dohodous konkurenty (nemůžeš-li nepřítele porazit, spoj se s ním). Stále jde ale jen o to, aby vznikla minimální parta nutná k ovládnutí všeho politicky a ekonomicky důležitého - to je americká Watergate i česká oposmlouva.

Státní převrat, jehož si nevšimnete

Technologicky byla ovšem Watergate abstrakcí, jejíž komplikovanost, neurčitost a nezáživnost bránila, aby se o ni lidé skutečně zajímali a správně ji pochopili. I nejakčnější scéna filmové adaptace (zatčení prezidentových lupičů) je dramatická jako nákup v samoobsluze. A celý film je mluvení v redakci, garáži, výtahu, obýváku - není to příběh, nebudí to emoce, není to vidět (jako havárie, atentát či povodeň). I proto je kauza zdrojem bludů: novináři odkryli zločin, rozhýbali policii a jejich anonymní zdroj nezištně pomáhal demokracii a spravedlnosti. Nerozumět příběhům typu Watergate přitom není bez rizika: jsou to matky moderních Vítězných únorů bez milicí na náměstích - technologických převratů v chirurgických rukavicích, po nichž stát funguje jinak a nedá se v něm normálně dýchat.

Karel Hvížďala
Aktuálně.cz 3. srpna 2009

Skutečná politika, jak řekl minulý týden Miroslav Kalousek, se už dlouho nedělá ve vládě ani v parlamentu a některé kandidátky jsou spíš podnikatelským záměrem. (…) Plíživá privatizace veřejné moci podkopává demokratický systém a ukazuje, že máme slabou kulturu demokratické bezpečnosti, jak říkají sociologové.

Před detailnější srovnání tenkrát na Západě - dnes na Východě vytkněme rozdíly, jež je komplikují. Zaprvé: na Nixona byli napojení hlavně seriózní mafiáni - VIP klienti Bílého domu s vlivem na tvorbu zákonů, magnáti s　vysokými statuty, jež nutí dodržovat aspoň některá pravidla či zdání, že je dodržujeme. Je-li mafián ministrem, šéfem firmy či sportovního svazu, zničí ho, praskne-li na něj spojení s nájemnou vraždou či tunelem. Dává si tedy pozor, dělá si ale čárky a opustí-li veřejný prostor, běda těm, jimž se nahromadily. Teď už mafián pověst nepotřebuje a stává se divokým kancem. A dnes na Východě je znepokojivé, kam až tu sahá vliv právě takových, a že seriózní mafiáni (i ty tu máme) se usvědčení z obcování s divočáky bojí méně, než jejich západní protějšky.

Václav Havel
Bloomberg 18. června 2009

Málokdo z nás si uměl představit, že se tak rychle otevřou dveře mafiánům a vekslákům, z nichž je dnes milionářská a miliardářská elita. Žijeme v první ryze ateistické společnosti - bez pocitu jakékoli morální kotvy.

Zadruhé: rozdíl ve vnímání - co bylo tenkrát na Západě skandálem, dnes na Východě nevzruší (ostatně i dnes na Západě jsou hranice jinde: kdo by tam tehdy uvěřil v existenci drzosti typu Enron či Madoff?). Korupce je rakovina, která je všude.

Cyril Svoboda
Aktuálně.cz 31. července 2009

Korupce se tu stala tak závažným problémem, že začíná destabilizovat demokratické fungování státu, snižuje efektivitu hospodaření s veřejnými prostředky a oslabuje důvěru občanů k veřejné správě.

Milan Zelený
Aktuálně.cz 12. září 2009

Nejdůležitější úlohou státu, i v rukou politických stran, je ochrana občanů země - tj. ochrana před individuálním či kolektivním ohrožením zdraví, majetku, práva, podnikání, vzdělání a demokracie. Potřebujeme ochranu před zloději, lháři, podvodníky, manipulátory, tuneláři a násilníky - před virulentními jedy v potravinách, prostředí, hypotékách, smlouvách, úvěrech a dětských hračkách. Tedy vše, co stát dělá nerad, špatně anebo vůbec. (…) Stát nabízí pomoc a zvýhodňování jedněch na úkor druhých - tj. korupci, lobby, šrotovná a porcování medvěda. S penězi daňových poplatníků je třeba hospodařit - ne je užívat jako nástroje k manipulaci voličů - a dobře zmanipulovaných voličů k udržení permanentní rekorytarizace politiků.

Speciálně v některých krajích se propojení-zneužití-krytí stalo strojem věčného pohybu. Řídí ho kartely stran a firem kryté svými strážci zákona. Volby vyhraje jedna z velkých partají, druhá skončí za ní, nežádoucí vklínění vetřelců vyloučí jednání o koalici. Pak si věční velcí plácnou tak, že se nic nemění, i jestli si pozice číslo jedna a dvě prohodily: veřejné peníze do stranických firem tečou dál. Rozestavěné paláce gubernátorů obklopují auta s logy firem, jimž politici dávají zakázky a firmy se jim pak ekonomicky revanšují.

Milan Zelený
Aktuálně.cz 13. září 2009

Krajně temné politické žilky prorůstají do samotné podstaty demokracie, ekonomiky, podnikání, justice i osobních životů jedinců, obcí i regionů. Zcela podivný a bezprecedentní protiústavní puč spřátelených předsedů politických stran se rapidně transformuje do nahého a bezostyšného převzetí moci politickými osobnostmi. Jména jsou stále stejná, lidé se nemění, jen ústava je stále výrazněji obcházena - vlastně již od mafiánské transformace ekonomiky 90. let. Dominantní politické strany v Česku nejsou politické strany, ale dobře naolejované společnosti s ručením omezeným, podniky pracující s penězi nejen daňových poplatníků, ale i naivních a do tmy zaváděných partajních voličů.

Virtualizace + píárizace = základ nebezpečného čehokoli

Jaké byly předpoklady nixonovského spiknutí? Křížení veřejných a soukromých zájmů kolem prezidenta, poradci s podezřelou minulostí (nestandardní obchody, politicko-teroristické aktivity), rojení lobbistů, tajné peníze i akce. A co jiného kryje dnešní virtualizace a píárizace našich životních prostorů? Z internetových prezentací firem (jedna jako druhá) nepoznáme, která nám seriózně vyřeší problém a která nám darebácky zničí život. V médiích před námi defilují zprávy o ekonomické krizi, ptačí chřipce, ruských špionech, americkém radaru, válce v Iráku – co z toho jsou podstatné pravdy, co nesmysly a co nebezpečné lži? Netušíme, čí je firma, kde pracujeme (majitele kryjí anonymní akcie) a kam ji vlastník vede (virtualizovaná a píárizovaná firma se umí dynamicky rozvíjet i den před krachem). Anonymní kouzelníci žonglují s našimi úsporami - a s pochybnostmi nás odkážou na další neprůhlednou firmu, kam outsourcovali komunikaci. Tam na nás mluví - pokud tedy vůbec někdo - slizcí teenageři stavebnicovými frázemi zakrývajícími, že neříkají nic či lžou. Ještě dokonaleji uzavírají tento absurdní kruh politici: PR profesionály, kteří nám vysvětlí cokoli a přesvědčí nás o čemkoli, si najímají rovnou za naše peníze. A za touto programovou anonymitou se pak už může odehrát cokoli - od krádeže peněz po krádež voleb.

Když bývalý český ministerský předseda označil svou vládu za business friendly, měla to být pozitivní informace (nebudeme ekonomice překážet). Byla ale zlověstná: tento politik se stal prvním zdejším premiérem - čistým produktem zájmů byznysu. Nebylo to tak, že si na vrcholu kariéry porozuměl s některými magnáty, ale naopak: jako zadluženého podnikatele si ho vybrali byznysmeni. Následoval prodej oddluženého politika voličům (jak pak nebýt business friendly?) a vzestup - a zrání až k fázi jachtingu.

Martin M. Šimečka
Respekt.cz 31. července 2009

Výlety politiků do vil a na jachty bohatých podnikatelů, bývalých ministrů a lobbistů, jsou jednou z příčin, proč zejména ve střední Evropě narůstá populismus a přibývá politiků, kteří z něj těží. Jak píše politolog Ivan Krastev, zdroj současného populismu je v rozdělení společnosti na dvě homogenní a antagonistické skupiny: na lid jako takový a na zkorumpované elity. Z těchto zdrojů těží dnes jak Chávez ve Venezuele, tak Putin v Rusku. Může příslušník českého lidu vnímat Topolánkův pobyt v Itálii jinak, než jako setkání příslušníků zkorumpovaných elit? Sotva. Otázka je, kdo z toho bude v Česku těžit.

To je konec politiky: všechno je na prodej. Lze-li nakupovat poslance (parlament je burza, kde si politika, ať ho původně zvolil kdokoli, může najmout kdokoli jiný) a přepisovat tak výsledky voleb - proč neprivatizovat třeba policii, státní zastupitelství či soudy? Pak si sami zvolíme (za poplatek podle ceníku?) proč, kým a s jakým výsledkem chceme/nechceme být vyšetřováni (souzeni). Ostatně: jak to už dnes funguje ve skupině, jíž se smí/nesmí říkat justiční mafie?

Karel Hvížďala
Český rozhlas 6, 4. srpna 2009

Nové politické elity, které se chopily moci po listopadu 1989, byly chudé a nezkušené, a proto se - po vytěsnění disentu z politiky, který ještě bazíroval na jisté etické laťce - na majitele skutečné (ekonomické) moci v zemi musely nutně napojit a postupně s nimi splynuly a ztratily jakékoliv zábrany, takže jim ani nedochází, že provozují něco nepatřičného.

Z tuzemských kauz uplynulého dvacetiletí nese watergateské charakteristiky případ Investiční a Poštovní banky, kde se rozvinul kartel nesmiřitelných partnerů ODS a ČSSD. I po specifické privatizaci zůstala IPB institucí víc politickou než ekonomickou (nebezpečný poměr pro demokracii i trh: bankou procházela třetina tuzemského hospodářství). Financovala bratrstva politiků a jejich ekonomických pověřenců i ekonomických kmotrů a jejich politických pověřenců. Obklopila se dceřinými firmami pro operace, o nichž neměla vědět centrální banka. Měla černé kajmanské fondy oddělené od matky jako létající ostrov Laputa (viz tajný fond Nixonovy kampaně a finanční domy, přes něž teklo watergateské financování). Byla kumbálem hazardu, kde se scházejí ti, jež občané nemají vidět spolu. Proto po krachu IPB následovala třetí watergateská fáze - krytí: kauza za kauzou mizely pod politickým kobercem, zatímco ze ztráty po bance se stal dluh všech občanů (říká se tomu privatizace zisků a socializace nákladů a rizik). A vzpomenete si, komu v případu IPB stranila nejsledovanější tuzemská televize? Její šéf se propojil s oposmluvním kartelem (o takové pakty s médii usiloval i Nixon, v USA sedmdesátých let to ale měl těžší) a politici mu pak kryli záda, když vlastenecky odřízl cizácké investory od televize, která by bez jejich peněz nevysílala (po prohrané arbitráži za něj každý Čech musel Američanům zaplatit po tisícovce).

Nejmladší český premiér se pak proslavil nevysvětlitelným financováním svého bytu a následně akutním zbohatnutím na akciích firmy, jež se prudce zhodnotila, dodala mu čisté peníze a spadla do insolvence. My si ale připomeňme jeho watergateský tým Mlýn, který si vytvořil coby ministr vnitra (viz Nixonův tým Plumbers).

Radek Kedroň, Sabina Slonková
iHned 11. ledna 2005

Přes dva roky v utajení operoval v Česku speciální policejní tým Mlýn, který podléhal pouze ministru vnitra. Pětičlenná skupiny vznikla měsíc před volbami v roce 2002, v nichž ČSSD obhajovala volební vítězství. Členové týmu sbírali informace o ekonomických kauzách a případech, v nichž existovalo podezření z prorůstání zločinu do státní správy. Odposlouchávali (se souhlasem soudu) podezřelé, sledovali je a mohli žádat jakékoli informace od svých kolegů v policii. Svá zjištění tým předával přímo Stanislavu Grossovi. „Osobně jsem se s ním setkal několikrát, schůzky jsme měli třeba po hotelích. A informace se v takových případech předávaly ústně nebo byly psané jen na jednom papíře,“ popsal fungování týmu jeden z jeho původních členů Jaroslav Svoboda. O koho všeho se členové týmu Mlýn ve skutečnosti zajímali, není jasné. Detaily neznají ani jeho řadoví členové.

Bývalý poslanec vypověděl, že mu lobbisté budoucího premiéra nabídli úplatek a velvyslancování v Bulharsku, nepodpoří-li vznikající vládu. Pak se hájili, že žertovali (soud, v Česku kuriózně, uvěřil poslanci). Watergateská paralela (kapitola 18 Mr. Dean jde k soudu): "Jedno z nejvážnějších Deanových obvinění prezidenta souviselo se schůzkou z 23. března 1973, krátce před odsouzením sedmi hlavních obžalovaných. Prezident se podle Deana zeptal, kolik peněz by obžalovaní měli dostat za trvalé mlčení kromě 460 tisíc dolarů, jež už obdrželi. Dean řekl, že asi milion. Prezident reagoval, že by s tím neměl být problém. Za tři dny volal Nixon Deanovi z Key Biscayne (Florida) a řekl mu, že žertoval, když se ptal, kolik by stálo watergateské mlčení. Právě toho dne řekl Dean podle vyšetřovatelů Nixonovi, že hodlá spolupracovat se žalobci. A cítil, že se Nixon v telefonátu snažil vzít zpět, co by ho mohlo mrzet."

Jeden z dvojice zmíněných českých lobbistů, v letech 2006-9 nejbližší spolupracovník ministerského předsedy, má firmu, již na počátku nezaložil ani nekoupil. Učinili to pro něj lidé, kteří ho také seznámili s budoucím premiérem (jiní - neznámí - dobrodinci mu později pronajali dům v Itálii). Jeden z nich byl manažerem zkrachovalé banky a s dalšími jejími šéfy (z kontroverzní skupiny Motoinvest) stanul před soudem - hrozilo mu dvanáct let. Nakonec byli osvobozeni (v bance nechali dvanáctimiliardovou ztrátu). Stejný manažer se angažoval i při ovládnutí podniku, jež řešil ústecký krajský soud: před protesty malých akcionářů, že noví majitelé koupili firmu nelegálně, ochránil podnikatele jejich známý - soudce, obžalovaný pak pro zločinné spolčení. A tentýž manažer byl i ve firmě, jež postavila byt pro rodinu exministra financí, která jej získala přes spřáteleného zbrojaře (politicky korektně se v takovém případě mluví o podezření ze střetu zájmů). Watergateská paralela (viz kapitola 11 Don Segretti: Což takhle dát si špionáž?): Alex Shipley (později náměstek generálního prokurátora státu Tennessee) popsal operace právníka Donalda Segrettiho pracujícího tajně pro Nixona (ilegální sabotáže kampaní demokratů): "Plánoval založit právní kancelář u Los Angeles - měla se jmenovat Young and Segretti. Byl by to štít, za nímž by se věnoval politické práci. Řekl také, že mu jde o pokrytí USA, že bude celostátním šéfkoordinátorem. Udeřilo mě do očí, jak byl při penězích. Po celých Státech létal. Když v červnu dorazil do Washingtonu, řekl mi, že letadlo i hotel mu hradí ministerstvo financí. Později přiznal, že to„nebylo ministerstvo financí, kdo mi platil účet, ale Nixonovi lidé. Na jména se mě neptej.“ Firma, kterou příteli českého expremiéra založili jiní, a jež má aktuálně neznámou klientelu, mívala tak skromné ekonomické výsledky (než je přestala zveřejňovat), že nebylo zřejmé, proč je akciovou společností (mimochodem: s anonymními akciemi). Expremiérův přítel přitom disponuje majetkem (jenž získal až souběžně s kariérou svého politického pokrevního bratra) v nepoměru ke svým oficiálním příjmům (v září 2009 nabídl realitní kanceláři jeden ze svých bytů za patnáct milionů korun). A ještě jedna watergateská konotace (viz kapitola 16 Přítel a nejbližší spolupachatel pana prezidenta): cokoli Haldeman, Nixonův přítel a nejbližší spolupracovník, vyhodnotil jako optimální pro prezidenta, prosazoval bez slitování s kýmkoli a čímkoli. Řekl doslova, že je mu ctí být prezidentovým zkurvysynem (Richard Nixon’s son of a bitch). Přítel a nejbližší spolupracovník českého expremiéra mediálně komunikoval zase takhle: „Klidně napište, že jsem Topolánkův pasák“ (…) „Když si čtete memoáry nebo biografie nacistických pohlavárů, tak tam se jako červená nit táhne nenávist všech k Martinu Bormannovi (Hitlerův nejbližší spolupracovník; v druhé polovině války kontroloval, kdo se k vůdci dostane - pozn. red.). A proč? Protože byl blízko k Hitlerovi, protože mu Hitler věřil, takový člověk je vždycky neoblíbený. Hlavním momentem v politice je touha po moci. A ta se koncentruje kolem šéfa, kterému proto všichni chtějí být co nejblíž.“ - Mladá fronta Dnes 11. září 2006

Když se tehdejšího premiéra zeptal na televizní reportáž o kořenech firmy jeho důvěrníka reportér celostátního deníku, ministerský předseda reagoval: „A dost! Dost!! Ten pořad, o kterém chcete mluvit, byl neskutečným způsobem zmanipulovaný a možná bude předmětem žaloby. První skutečný investigativní novinář, který do toho hrábne, vám řekne, že to byla snůška nesmyslů. A jestliže vy využíváte tyto zaplacené dehonestační kampaně a používáte je v tomto rozhovoru proti mně, tak já tento rozhovor končím! Protože to je nekorektní, je to sprosté!“
- „Je ode mne sprosté, že se odvolávám na reportáž veřejnoprávní televize?“
- „Otázka zní jinak: má vůbec taková televize právo na veřejnoprávní status, jestliže je schopna něco takového vysílat?!“

Žalobu premiér nepodal a skutečný investigativní novinář, který by do toho hrábl a řekl, že to byla snůška nesmyslů, se nenašel. Když začal Post zveřejňovat pozadí Watergate, řešil prezident rovněž jen, jak informační kanál umlčet. A vymyslel to: vydavatel Postu má na Floridě dvě televizní stanice, jež potřebují obnovit licence. S tím musí mít problém, což poškodí vydavatelovy akcie a v umělé tísni jeho firmu levně převezmou podnikatelé spříznění s prezidentem (i Nixon byl business friendly). Plán selhal, Nixon skončil, Post přežil a tím, že odolal tlaku Bílého domu, si zvedl renomé.

Do týmu Nixonových mafiánů by nejspíš nejen zapadl, ale možná v něm i vynikl někdejší tajemník ministra zahraničí, jeden z pionýrů business friendly přístupu v české politice (úchylný člověk s melodramatickými rysy - viz kapitola 8 Nutkavý špión mezi Bondem a Cimrmanem). Žonglér s penězi neznámého původu a se státním majetkem (pronájem kulturního centra Český dům v Moskvě), který stál za vydíráním ředitele štiřínského hotelového areálu (ten měl vyrobit důkazy, že exministr zahraničí uplácel novináře), byl nakonec odsouzen na osm let za přípravu vraždy novinářky a nedovolené ozbrojování.

Exministr dopravy si do úřadu přivedl drsného pána, pod něhož - coby prvního náměstka - přesunul klíčovou agendu (úřad tehdy zmnohonásobil objem zakázek pro údajně bývalou ministrovu firmu (nelze ověřit - má anonymní akcie) či si objednal nejasné služby externích právníků za půl miliardy). Předpoklady náměstek neměl: byl jen středoškolák a postrádal bezpečnostní prověrku. Pro ministra byl ale tak nepostradatelný, že mu stálo za to najít způsob, jak to obejít. Watergateská konotace (viz kapitola 7 Ellsbergate): Nixonův poradce Krogh zničil jeden z důkazů prezidentského spiknutí, aby ho - jako spolupachatele - nepoškodil v Senátu, od něhož potřeboval schválit nominaci na náměstka ministra dopravy.

Zničení důkazu v Kroghově případu odkazuje i na ztracený diář bývalého českého vicepremiéra, podezřelého z korupce, jenž byl součástí jeho spisu. I jemu se mohlo zmizení důkazu politicky hodit: jen se tento vsetínský exstarosta stal předsedou parlamentní strany, ministrem a místopředsedou vlády, sevřely ho aféry. Po přestřelce o to, jak se ve svém městě postavil k problému s romskými neplatiči nájemného, přišlo obvinění z úplatkářství. Než žalobce předal případ soudu, jeho představená ho postoupila jinému, který promptně dospěl k závěru, že skutek se nestal (watergateská paralela: kapitola 19 Gestapácká mentalita, masakr sobotní noci a kauza Pauza). Přesně tak si práci justice při vyšetřování Watergate představoval Nixon.

Při ústeckém krajském úřadu vznikl takzvaný fond hejtmana: zdroj peněz nejasného legálního zakotvení. Finance, jimiž se plní, nejsou regulérní rozpočtové peníze. Posílají je konkrétní podniky (proč?) a hejtman s komisí je pak podle svého uvážení (jako třeba v Ázerbájdžánu, kde je korupce součástí přirozeného světa samozřejmou jako voda či vzduch) rozdává, respektive nerozdává (městům, obcím, firmám, sdružením). Tento měšec k získávání a odměňování přátel je paralelou k fondu Nixonovy kampaně, jenž byl ale aspoň poctivě nelegální (Nixon a jeho lidé se stále nervózně rozhlíželi, zda je někdo nechytí).

Šéfka kanceláře hejtmana s měšcem musela rezignovat po pravomocném odsouzení za finanční machinace z devadesátých let, kdy působila jako ředitelka soukromé střední školy. Zamířila do volebního štábu parlamentní strany, což je manévr přímo z watergateské knihovny: když bylo třeba odklidit z Bílého domu Nixonova muže na špinavou práci Hunta, odešel do prezidentova volebního štábu (nemá na tenhle postup někdo přímo patent?).

Před kongresem téže strany se proslýchalo, že jedním z těch, kdo odejdou po rekonstrukci vlády, již po neúspěchu v krajských a senátních volbách slíbil premiér, může být ministr zemědělství. Před oblastním sněmem strany přibylo ke 34 členům sdružení v pohraničním městečku v ministrově kraji 379 (!) straníků.

Mladá fronta Dnes
12. prosince 2008

"Desítky studentů ústecké univerzity měly dostat tisíc korun za vstup do strany. Další tisícovku za to, že sami sebe prohlasují na sněm, který probíhal minulou středu v teplické restauraci U Pramene. Třetí tisícikorunu získali za hlas pro kandidáta na post místopředsedy ODS Petra Gandaloviče, bývalého ústeckého primátora a nynějšího ministra zemědělství. V restauraci měli otevřený účet a za heslo Velrybář se mohli zdarma napít. S nimi hlasovali také dělníci v montérkách, kteří se stali členy strany pár hodin předtím. Petr Gandalovič se opravdu nakonec na víkendovém kongresu strany místopředsedou stal."