Kapitola 11 - Don Segretti: Což takhle dát si špionáž?

Watergateský incident s odposlechy byl součástí politické špionáže a sabotáže, kterou se Bílý dům a Výbor pro znovuzvolení snažil poškodit prezidentské kandidáty demokratů. Od roku 1971 byly tyto akce základní strategií Nixonova úsilí o znovuzvolení a financovaly se statisíci dolarů z tajného fondu, který řídil bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell a čtyři další prezidentovi spolupracovníci.

Nabídka, která se dá odmítnout

V Bílém domě a ve výboru pro znovuzvolení se podle vyšetřovatelů výzvědně-sabotážním operacím říkalo ofenzivní bezpečnostní program. Šlo v nich o to, vyvolat takový zmatek, podezíravost a rozbroje mezi demokraty, že až vyberou prezidentského nominanta, nedokážou se spojit k jeho podpoře.

Nejznámější sabotáží byl dopis čtenáře, který poslal do novin udání, že demokratický senátor a prezidentský kandidát Edmund Muskie z Maine toleruje rasistické nadávky na adresu Američanů frankokanadského původu (při pohledu z dnešního Česka se to jeví bezzubě a nevinně, Muskieho kandidaturu to ale – ještě v kombinaci s dalším mediálním útokem na jeho manželku – nakonec skutečně neutralizovalo). Dopis čtenáře vyšel 24. února 1972 v periodiku Manchester Union Leader před primárkami v New Hampshire. Redaktorka Postu Marylin Bergerová sdělila, že zástupce šéfa Bílého domu pro komunikaci Ken Clawson (také bývalý redaktor Postu) jí 25. září řekl: „Ten dopis jsem napsal já.“ Vydavatel Leaderu William Loeb řekl, že přesto, že se člověka podepsaného pod dopisem – Paula Morrisona z Deerfield Beach (Florida) – nepodařilo najít, je přesvědčen o pravosti textu. Nicméně prověřuje, zda nejde o podvrh, protože přede dvěma týdny dostal informaci, že o falsum jde a že za pomoc při jeho výrobě někdo dostal tisíc dolarů.

Kromě toho tři právníci sdělili Postu, že v polovině roku 1971 dostali nabídku, aby se stali Nixonovými agenty-provokatéry. Uvedli, že peníze plus přísliby skvělých zaměstnání ve Washingtonu po Nixonově znovuzvolení odmítli. Oslovil je jedenatřicetiletý kalifornský právník Donald Segretti.

Donald Henry Segretti

17. 9. 1941

Poté, co získal diplom na University of California v Berkely, pracoval v letech 1966 – 67 na ministerstvu financí ve Washingtonu jako právník v úřadu revizora oběživa. Pak narukoval k vojenským právním službám do Chulai a Longbinh ve Vietnamu. Na špinavou práci pro kampaň za znovuzvolení prezidenta Nixona (ratfucking) ho najal jeho přítel Dwight Chapin a platil ho Nixonův osobní právník Herbert Kalmbach. V roce 1974 byl za svou roli v případu Watergate odsouzen, ve vězení nakonec strávil dva měsíce.

Standardní operace typu nic-mi-neříkej-a-já-tím-pádem-nic-nevím

Takhle popsali 10. října 1972 pokus o kontakt se Segrettim Woodward s Bernsteinem: "Když ho minulý týden na adrese 14013 West Captain’s Row, Marina Del Ray, California, navštívil zvláštní dopisovatel Postu Robert Myers, odpovídal Segretti jen nevím, na to nemusím odpovídat a žádný komentář. Když se ho reportér pokusil vyfotit, vyhodil ho." Tak to v praxi obvykle bývá. Z filmu Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976) to ovšem známe jinak: Segrettiho nenavštívil nějaký Myers, ale samotný Bernstein (výměna postav) – a Segretti mu odvyprávěl příběh svého života (výměna obsahu). A hollywoodsky nahlíženo to vypadá opravdu lépe než ve skutečnosti.

Trojice právníků na Segrettiho narazila v osmašedesátém, když všichni sloužili ve Vietnamu. Jeden z nich, demokrat Alex Shipley, později náměstek generálního prokurátora v Tennessee, řekl, že ho Segretti upozornil, že bude potřebovat falešnou identitu (nové jméno a doklady; pro sebe Segretti plánoval jméno Bill Mooney) a dalších pět lidí, nejlépe právníků. Jména těch, které si najme, nesdělí ani Segrettimu. Podle Shipleyho Segretti řekl: "Nixon ví, že něco běží. Je to standardní operace typu nic-mi-neříkej-a-já-tím-pádem-nic-nevím."

První kontakt se Segrettim kvůli Watergate proběhl 27. června 1971. „Zavolal mi, že bude ve Washingtonu a pak přišel na večírek u mě na South Four Towers,“ řekl Shipley. „Ráno jsem se s ním sešel u snídaně a pak ho odvezl na letiště Dulles.“ Cestou se Segretti podle Shipleyho "poprvé zmínil o tom kšeftu. Zeptal se mě, jestli budu mít zájem, protože jsem právě odcházel z armády. A najednou řekl, že bychom se mohli pustit do takové politické špionážičky. Vyrazíme třeba na shromáždění Edwarda Kennedyho a najdeme tam nějakého jeho žhavého volebního pracanta.
- Ty řekneš, že jsi taky Kennedyův člověk, ale pracuješ v zákulisí. Získáš ho jako pomocníka (a pár dalších) – pomáháte Kennedymu proti Muskiemu. Ale ve skutečnosti ty informace budeš nosit jinam.
- A pro koho budeme pracovat?
- Pro Nixona."

Kromě Shipleyho také Roger Lee Nixt z Dennisonu (Iowa) a Kenneth Griffith z Atlanty (Georgia) uvedli, že odmítli podobné Segrettiho nabídky. A ještě další právník, který sloužil se Segrettim ve Vietnamu, Peter Dixon ze San Francisca (Kalifornie), potvrdil, že mu Segretti učinil nabídku. Naposledy Shipley podle svých slov slyšel o Segrettim 23. října 1971, když „mi volal z Kalifornie a žádal mě, abych se podíval na Muskieho operace v Tennessee. Nepodnikl jsem nic.“

„Segretti plánoval založit právní kancelář u Los Angeles, která by se jmenovala Young and Segretti,“ řekl Shipley. "Byl by to vývěsní štít, za kterým by se schoval, aby se mohl věnovat výhradně politické práci. Řekl také, že mu jde o pokrytí celých Spojených států, že bude víceméně celostátním šéfkoordinátorem. Udeřilo mě do očí, jak byl při penězích. Po celých Státech létal. Když v červnu dorazil do Washingtonu, řekl mi, že letadlo i hotelový účet mu hradí ministerstvo financí.„ Později přiznal, že to“nebylo ministerstvo financí, kdo mi platil účet, ale Nixonovi lidé. Na jména se mě neptej."

Novinář Jay Edward Epstein v červencovém čísle měsíčníku Commentary v roce 1974 celý Segrettiho příběh vyvedl za hranici Watergate:

Segretti (který si odseděl krátký trest za špinavé triky, jako bylo odeslání dvou set kopií pomlouvačných dopisů demokratům) nebyl ve skutečnosti vůbec součástí watergateského spiknutí. Téměř veškerá jeho práce spadá do období primárek před vloupáním z června 1972; najal ho Dwight Chapin z Bílého domu a platil Hebert Kalmbach, Nixonův právník, zatímco watergateská skupina pracovala pro Výbor pro znovuzvolení prezidenta a odtamtud byla také placená. Nenašly se žádné důkazy, a nezískali je ani Woodward s Bernsteinem, že by Segretti dostával jakékoli informace od watergateské skupiny, a padesátka údajných dalších Donaldů Segrettiů se také nikdy neobjevila. Zkrátka: ani žalobci, ani velká porota, ani vyšetřovací komise nenašli žádné důkazy, které by podporovaly Woodwardovu a Bernsteinovu tezi, že Segrettiho operace patřila do Watergate.

Jde ale spíš o to, nakolik puristicky vedeme hranice kolem Watergate (jakoby akce stejných lidí, stejného druhu a rovněž související s Nixonovým znovuzvolením, které Watergate předcházely či běžely paralelně a na světlo se dostávaly právě při vyšetřování jádrové Watergate, spadly z Měsíce). Stejně jako Segrettiho operace (ne)patří do Watergate například (technologicky stoprocentně watergateská) akce proti Danielu Ellsbergovi kvůli úniku informací o vietnamské válce (viz kapitola 7 Ellsbergate).

Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:

• lidé
• události
• systém

Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu

• WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1028/102741.jpg
• Donald Segretti zdroj: www.spartacus.schoolnet.co.uk http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1069/106874.jpg
• Válka ve Vietnamu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/128/12763.jpg