Osudy 28. října

O osudech 28. října a jeho významu v průběhu času tentokrát hovořili historici Petr Placák (PP), Jan Rychlík (JR) z Ústavu český dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Josef Tomeš (JT) z Masarykova ústavu Akademie věd. V pořadu Historie.cs z 23. října je přivítal Vladimír Kučera.

28. říjen jako fenomén, jako dějinný prvek, který si prožil sám svou historii. Hodně se diskutuje o tom, zda 17. listopad byla revoluce, převrat, předání moci. Stejně bychom se měli zeptat i na 28. říjen?
JR: Jednoznačně to nebyla revoluce, bylo to předání moci jako u 17. listopadu. Zaplaťpánbůh za to.
Žádný rozumný člověk, pokud není šílenec, si totiž nemůže přát revoluci. To je krajní prostředek. Představa revoluce, kterou máme od francouzské revoluce a kterou přijali komunisté jako očistný oheň, ve kterém shoří všechno shnilé a špatné a vzejde nový, krásný svět, je naprosto scestná. Mně osobně je naprosto odporná.
V roce 1918 se revoluci podařilo zabránit díky vstřícnému postoji rakouských úřadů a také osobě císaře Karla I. vůči ambicím českých a slovenských politiků.
Když Karel I. viděl, že Rakousko se už zachránit nedá, sám se zaručil, že pokud předání moci proběhne disciplinovaně, bez ztráty na životech, rakouská armáda nezasáhne. Stalo se tak při průjezdu delegace Československého národního výboru Vídní, která mířila na jednání se zahraničním odbojem do Švýcarska.
Revoluce to rozhodně nebyla, a není důvodu plakat nad tím, že to revoluce nebyla. Budiž za to našim předkům chvála.

JT: Vhodný označení pro události 28. října je tradiční výraz převrat, který je dobový a používá se v adjektivní formě - předpřevratový a popřevratový. Je to výstižné označení pro průběh tohoto dne, který byl jakousi velkou všenárodní sbratřovací veselicí. Stejně se tento den zapsal do paměti současníků i národní paměti.
Výrazy převrat a revoluce mohou být definovány různě. Revoluce se někdy definuje jako určitý zásadní systémový zvrat v historii. V tomto směru by 28. říjen mohl být určitým revolučním aktem v národním a státoprávním smyslu. Vznikl přece zcela nový stát, čímž bylo završeno předchozí národně revoluční úsilí.
Revoluci chápu spíš jako formální. Objevuje se to i v dobové publicistice. Třeba Viktor Dyk píše: naše národní revoluce, revoluční dědění apod. To však je revoluce a revolučnost chápaná poněkud jinak, než jak jsme byli zvyklí z marxistického kontextu.
Bylo velmi šťastné, že 28. října, což jistě byl zásadní zvrat, nebyla rozbita jediná výloha, nebyl inzultován jediný člověk a vše proběhlo tradičně českým veselým způsobem.

PP: V prvním zákoně, který přijala československá reprezentace, se pravilo, že vše zůstává až do odvolání při starém a že se nic nemění. Většinou to dopadlo tak, že vše při starém zůstalo. Trošku bych polemizoval s tím, že šlo o zcela nový stát. Do jisté míry i na mírových jednáních v Paříži to bylo deklarováno jako staronový český, respektive československý stát.
A ještě poznámku k 17. listopadu. První republika prakticky ve všem stavěla na tom, co se událo v českých zemích (ať ekonomicky, kulturně nebo politicky) v 2. polovině 19. století, a plynule v tom pokračovala. Zatímco po 17. listopadu se měla udělat právní diskontinuita. Tehdy to totiž bylo naopak: komunisté destruovali vše, co tady bylo před nimi, a měli jsme za úkol to všechno napravovat. Ale to bychom diskutovali o jiném datu.

Jak se vyvíjel 28. říjen za první republiky? Byl to skutečně spontánní svátek československé radosti, nebo už se v něm objevily jakési vrzavé tóny?
JR: Nepochybně to byl svátek Čechů. Němci ho neoslavovali. A proč by také měli; osvobození od čeho?Sice možná nebyli zcela loajálník Rakousku-Uhersku,ale jejich cílem rozhodně nebylo stát se menšinouv Československé republice,byť demokratické.
Budiž řečeno na obranu našich předků,že po nich ani nikdo nežádal,aby vítali nový stát s radostí.Úplně postačovalo, že proti němunebudou otevřeně vystupovat.

PP: Na druhou stranu jsem četl zprávu anglisty Otakara Vočadla, že 28. září, na svátek zemského českého patrona, viděl na německých chalupách staré české červenobílé prapory. Takže zemský patriotismus přetrvával i v znacionalizovaném německém prostředí.

JR: 28. října byl za první republiky den pracovního klidu. Nesmělo se pracovat. Například v pohraničí v Krkonoších byl případ, že dostávali řemeslníci pokutu od okresního úřadu za to, že 28. října neměli zavřeno.

JT: Moje babička, která s mým dědem, důstojníkem finanční stráže, působila ve 20. letech na Podkarpatské Rusi jednou vzpomínala, jak musela zasáhnout, když chtěl místní četník (mimochodem poloviční Slovák a poloviční Maďar) předvést její sousedku Maďarku, protože věšela na 28. října prádlo.
Takže tento svátek se v tomto směru bral velmi vážně. A pokud šlo o menšiny, přirozeně i takovýto akt byl chápán jako určitá provokace.

JR: Můžeme říci, že minimálně mezi českým obyvatelstvem a napříč politickým spektrem byl za první republiky konsensus, že 28. říjen je významný den. A to i u krajní levice, kdy ani komunisté nevystupují proti 28. říjnu.
Na Slovensku je také tento den hodnocen pozitivně, byť tam byla od počátku debata, jestli je pro Slováky významnější 28. nebo 30. říjen, den Martinské deklarace. Nejpozději v roce 1928 bylo totiž zjištěno, že když se 30. října 1918 v Martině scházela Slovenská národní rada, aby schválila své usnesení o oddělení od Uher a spojení s Čechy do jednoho státu, její členové nevěděli, že před dvěma dny byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát.
Stalo se to tak, že Vavro Šrobár, který byl vyslán 26. října do Prahy, se cestou zdržel a dorazil do Prahy až 28. října ráno, takže nemohl včas o událostech v Praze podat zprávu.
U levicových sil, především u komunistů, se už za první republiky poukazovalo na to, že to byl pouhý převrat, po kterém nenásledovala žádná sociální revoluce, jak si dělnictvo a rolnictvo nepochybně přály. Tudíž podle nich šlo jen o první fázi revoluce, po které bude následovat další, socialistická revoluce. I po roce 1945 a dokonce i krátce po roce 1948 se komunisté takto dívali na 28. říjen 1918.

PP: Když byl v roce 1925 přijat zákon o státních svátcích, komunisté podali vlastní návrh. Tam nebyla o 28. říjnu zmínka. Naopak chtěli slavit Den Lenina, Karla Marxe a místo Vánoc dát Slunovrat, místo Velikonoc Jarní svátky. Takovéto „krásné“ svátky chtěli zavést.

JT: Celkově byl ráz 28. října mimořádně důstojný a především v českém prostředí byl chápán spontánně. Třeba i obchody na menších městech, které mívaly v neděli dopoledne otevřeno, na 28. října neotevřely nikdy. Takže charakter svátku byl paušální.
V posádkových městech byl 28. říjen spojen s vojenskou přehlídkou, ale i přehlídkou různých místních spolků. Samozřejmě se zúčastňovali sokolové, dělaly se pietní akce u pomníků padlých, vzpomínala se legionářská tradice.
V předvečer 28. října se konaly akademie na školách. To pokračovalo potom napříč režimy i k jiným svátkům, ale výrazné to bylo už za první republiky v souvislosti s 28. říjnem. Také to bylo trochu i dědictví z Rakouska.
Je známo, že spor mezi Hradem a „protihradem“, tedy mezi zahraničním a domácím bojem, se někdy polarizoval právě kolem 28. října. 28. říjen, pražský převrat, byl přece jenom především triumfem domácího odboje. Takže zahraniční odboj a jeho reprezentanti, hlavně Masaryk a Beneš, k němu měli určitou rezervu.
Stačí si přečíst příslušné kapitoly Masarykovy Světové revoluce, kde kolem toho osciluje, i když samozřejmě uznává jeho význam. Stále však zdůrazňuje význam předchozích aktů - konstituování a uznání exilové vlády, zahraničního odboje, Washingtonskou deklaraci atd.
Protihradní fronta, zejména národní demokracie, pak zejména ve 20. letech velice zdůrazňovala význam vzniku republiky 28. října, kdy byly postaveny jak velmoci, tak Rakousko, rakouská vláda a císař Karel před hotovou věc vzniku samostatného českého státu. Z toho potom odvozovali i příslušné politické konsekvence pro přítomnost.

Muži 28. října si chtěli udržet své pozice…
JR: Ne tak docela. U každého mocenského převratu je to delší časové období:
Když byl zmíněn 17. listopad, to je také svým způsobem symbol. Mohli bychom zvolit místo něj jiné datum, třeba 16. listopadu, kdy byla první demonstrace v Bratislavě. Mohli bychom zvolit vypuštění článku 4 z Ústavy nebo volbu Václava Havla prezidentem. Jeden den musí být ústřední.
V roce 1918 to bylo stejné. Může to být den vydání Washingtonské deklarace, den získání suverenity nad celým územím Československé republiky, což trvalo minimálně do konce roku 1918. Vždy je to otázka úzu a politického konsensu.

Musí se najít symbol a mýtus, protože historie bez mýtu neexistuje…
PP: Málokdy se poukazuje na to, že 28. října nebyla vyhlášena republika,ale československá samostatnost.Takže domácí odboj ještě čekalnastátní formu.

JT: To bylo proto, že právě 28. října začala nezávisle jednání v Ženevě mezi představiteli domácího odboje (Národního výboru v čele s Karlem Kramářem) a představitelem zahraničního odboje (Benešem). Právě otázka vlastní vládní formy zůstala s ohledem na tato jednání otevřená. Republika pak oficiálně vznikla 14. listopadu 1918.

Jak proběhl 28. říjen už v okleštěném Československu po Mnichovské zradě na podzim 1938?
JT: Smutně. Atmosféru velice dobře charakterizuje název úvodníku ranního vydání Lidových novin z 28. října 1938, který zní Slavnost v slzách.
Je ironií osudu, že tento den mělo jít o 20. výročí vzniku samostatného Československa. Byly k němu konány už od roku 1937 velké přípravy, jejich součástí byl i 10. všesokolský slet na přelomu června a července 1938. Připravovalo se i plno publikací. Měla být dokonce vydána publikace, vydaná později za protektorátu v jiném kontextu, Co daly naše země Evropě a lidstvu.
Ovšem necelý měsíc před tímto výročím přišel Mnichov. Tehdejší Syrového vláda proto rozhodla, že žádné oslavy nebudou, protože by v této atmosféře nebyly vhodné, neboť není co oslavovat. 28. říjen byl normálním pracovním dnem.
Proběhla jen pietní akce na Hradě, kde generál Syrový jako ministerský předseda zastupující prezidenta republiky vykonal přehlídku čestné jednotky, přijal vládu, předsedu Poslanecké sněmovny Malypetra, předsedu Senátu Soukupa a společně odjeli do Lán. Tam položili věnec k hrobu prezidenta T. G. Masaryka. Vrátili se do Prahy a Syrový pronesl v dobových intencích projev v Radiožurnálu. To bylo zhruba všechno.
Jen noviny zaznamenávaly velkou návštěvnost u hrobu T. G. Masaryka, kam dojížděly sokolské, skautské delegace atd. Jinak ale Praha opravdu onoho dne prožívala slavnost v slzách.

PP: To se zásadně změnilo po 15. březnu, po okupaci. Tehdy byl 28. říjen zrušen jako svátek nebo památný den. 28. října 1939 přesto proběhly velké demonstrace nejen v Praze. Vzešel z toho těžce zraněný Jan Opletal, koncentrační tábory, zavřené vysoké školy apod.

Vzpomínáme na Jana Opletala, a úplně se už zapomnělo na dělníka Sedláčka.
JR: Ano, ten byl vlastně první obětí toho dne. Pochopitelně nám 28. říjen 1939 splývá s uzavřením vysokých škol, 17. listopadem, popravou studentů v Ruzyni, což je spjato s osobností Jana Opletala.

Pak byla okupace. Objevily se během ní náznaky oslav 28. října? Přihlášení se k němu?
JT: Domácí odboj reagovalna tento den různými letákya připomínal ho i ve slavnémilegálním časopise V boj!. Všímalo si ho dokonce iilegální Rudé právo, ale ve svém duchujako nový 28. říjen,náš, revoluční, komunistický atd.
28. říjen se připomínal i v zahraničním odboji u československých jednotek i v oficiálních vládních kruzích československé exilové reprezentace v Londýně. Prezident Beneš přijímal diplomaty a pronášel od roku 1940 do roku 1944 vždy zvláštní a pro něj příznačně obsáhlý projev vysílaný domů, do vlasti.

JR: V roce 1945 je pochopitelně 28. říjen oslavován velmi pompézně nejen jako den vzniku samostatného československého státu a připomínka jeho obnovení po šesti letech okupace, ale také jako vykročení novým směrem. Abych použil dobový termín - směrem k rozšíření demokracie na pole sociální a hospodářské.

Tato tendence nebyla dána jen tím, že nás osvobodil Sovětský svaz, nebyla dána jen vnějšími vlivy, ale i poválečný program vnitřního odboje byl velmi radikální?
JR: Ještě bych to rozšířil.Uvědomme si, že v celé tehdejší Evropě byl posun doleva,jako byl po první světové válce. Komunisté jsou po druhé světové válce ve vládáchve Francii, Belgii, Itálii. Britská Labour Party tehdy stojí velmi daleko nalevo.
Ostatně v Británii bylo provedeno znárodnění,které šlo velice daleko,a likvidace znárodňovacích dekretů nastala až v 80. letechza konzervativní vládyMargaret Thatcherová,a to ještě ne úplně.Takže to není československé specifikum.
Tehdy v Evropě skutečně existovala představa, že světová válka je důsledkem hospodářské krize, která je důsledkem, jak by se dnes řeklo, volné ruky trhu. Volalo se proto po státním zásahu, státní kontrole. Na to komunisté monopol neměli. Komunisté jen využili těchto nálad, které ovšem byly všeobecné.

JT: Je zajímavé, že dekret o znárodnění byl podepsán 24. října, slavnostně vyhlášen za přítomnosti prezidenta Beneše na Václavském náměstí byl 25. října, nicméně Dnem znárodnění se stal 28. říjen.
Přímo 28. října 1945 znárodnění vyhlášeno nebylo, naopak sešlo se Prozatímní národní shromáždění, Beneš byl potvrzen prezidentem a docházelo k dalším aktům, poprvé snad byli k tomuto datu jmenováni národní umělci.
Jako druhý státní svátek byl po válce v roce 1946 uznán také 9. květen. Tato dvojkolejnost trvala až do roku 1951.

PP: Opravdu došlo ke kvalitativní změně, takže 28. říjen 1945 a další nemají s 28. říjnem 1918 mnoho společného.

Komunisté 28. říjen ještě v roce 1948 respektovali, byť trošičku jinak, než byl jeho duch před válkou. Najednou 28. říjen de facto zrušili nebo přetransformovali?
JR: Nebylo to najednou. Abychom si ujasnili chronologii.28. říjen je státním svátkemjako Den nezávislosti do roku 1951.V roce 1951 zůstávájako den pracovního klidu a je oslavován jako Den znárodnění.
Postupně je tady určitá změna, kdy se ukazuje, že není vhodné, aby se 28. říjen připomínal jako vznik Československé republiky. Nešlo to samozřejmě vymazat. Je proto kladen důraz na 9. květen 1945 (ne na 25. únor 1948).
Můj názor je, že tady byl možná nějaký nátlak z Moskvy, protože když se podíváme na ostatní socialistické státy, vidíme totéž. V Polsku je eliminován 11. listopad 1918 jako Den vzniku polského státu, místo toho je slaven pouze 22. červenec 1944, Červencový manifest, polský manifest Lipcowy, začátek lidově demokratické vlády. V Bulharsku je zrušen například svátek 3. březen 1878, osvobození Bulharska od osmanské nadvlády. Slaveno je pouze 9. září 1944 jako nastolení lidové demokracie.
Zřejmě tady byla snaha z Moskvy po určité uniformitě, aby státní svátek jako ústřední bod byl jenom jeden. Koneckonců z hlediska komunistů to má svou logiku. Proto ostatní svátky byly sníženy na pouhý den pracovního klidu a potom jen na památný den.

PP: Byly to samozřejmě snahy komunistů prezentovat se jako hlavní protifašistická a národně osvobozovací síla po druhé světové válce, což se jim dokonale podařilo.

JR: Teprve za normalizace od roku 1975 včetně je 28. říjen zrušen jako den pracovního klidu a je slaven jako památný den. Ovšem jako trojnásobný památný den - Den vzniku Československé republiky, Den znárodnění, což je věcně nesprávné, a přibyl Den vzniku Československé federace. Ta sice byla schválena 28. října 1968 Národním shromážděním ve Španělském sále na Pražském hradě, nicméně platnost nabyla až 30. října, když ji v Bratislavě podepsal prezident Svoboda, předseda vlády Černík a předseda Národního shromáždění Smrkovský.
Tak to zůstalo až do roku 1988, kdy byl na základě opatření Federálního shromáždění vrácen 28. říjen jako státní svátek, a to výhradně jako Den nezávislosti. Čili je tu několik přemetů, které nepochybně souvisí s určitými ideologickými posuny.

JT: Od roku 1951 až do roku 1968 včetně, protože kalendáře se dělají dříve než historické události, byl 28. říjen označen jen jako Den znárodnění.
Pravda ovšem je, že v určitých momentech zejména při kulatém 40. výročí vzniku Československa v roce 1958 se komunisté rozhodli, toto výročí připomenout. Udělali k tomu velkou manifestaci ve Smetanově síni Obecního domu pro vybrané funkcionáře. Tam za účasti nejvyšších představitelů pronesl Václav Kopecký dlouhý projev, který pak vyšel v novinách pod názvem Čtyřicet let ČSR, slavná historie bojů a vítězství československého pracujícího lidu.
V tomto projevu Kopecký velmi vzývá 28. říjen, ale samozřejmě si ho anektuje pro vlastní stranu nebo síly, které reprezentuje. Říká, že vždy vzpomínali 28. října jako vyvrcholení boje pracujících pod vlivem Říjnové revoluce za samostatnost. Pokračuje s tím, že pracující nemohli za to, že zrazeni reformistickými vůdci nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli a měli. A vysvětluje, že proto právem oslavujeme 28. říjen jako den vzniku naší, Československé republiky, dnes lidově demokratické, a že spíše my máme nárok oslavovat než v exilu právě oslavující Zenklové, Lettrichové, Černín, Voženílkové.
To připomínám jako takové zajímavé lucidum intervallum v jinak šedém stereotypu připomínek Dne znárodnění vždy se stručnou předhistorií.
Samozřejmě to bylo demagogicky velmi obratně formulováno. V dobových novinách, zejména v Rudém právu, vyšlo množství článků k tomuto výročí typu: Chtěli jsme socialismus, dali nám olovo!, Demokracie, ale pro koho?, Jak si žilo buržoazní panstvo za první republiky?, Jak slavíme 28. říjen dnes? Končilo to článkem, že socialismus prokázal jednoznačné přednosti před kapitalismem. Úvodník Rudého práva se jmenoval Pravda zvítězila.
Je vůbec zajímavé, že kulatá výročí 28. října mají svou specifickou historii. Buď se slaví v  nenormálních, nedemokratických poměrech jako v roce 1958 nebo 1978, svým způsobem ještě 1988. A v roce 1938, 1948 a 1968 se pak 28. říjen slavil ve stínu momentálních neblahých událostí - Mnichova, února 1948 a posléze srpna 1968.

JR: Ve výkladních skříních byly vždy před 28. říjnem plakáty: Bez 7. listopadu by nebylo 28. října. To datum se připomínalo jako odvar Říjnové revoluce. Ta přitom v Československu nikdy státním svátkem nebyla. (Pamatuji si, že jako dítěti mi to nešlo do hlavy a ptal jsem se maminky, jak to, že bez 7. listopadu není 28. října, když přece napřed je 28. října a pak 7. listopadu.) Výročí Říjnové revoluce byl jen památný den na stejné rovině jako 28. říjen a také 25. únor. Všechno to bylo koncentrováno na 9. květen a na 1. máj jako Svátek práce.

Výročí 28. října v roce 1988 dosáhlo groteskních rozměrů, protože se oficiálně slavilo 27. října v pátek na Václavském náměstí. Tam byla povinná obrovská demonstrace, kde mluvil Miroslav Štěpán, předseda městského výboru KSČ, a kde se komunistická strana najednou jednoznačně přihlásila ke vzniku samostatného Československa. Druhý den byla na stejném místě jiná demonstrace, kterou ovšem doprovodila vodní děla a pendreky?
PP: Na druhé demonstraci bylo spousta lidí, kteří sdíleli podobné názory, jako měl člověk sám, a hlavně se nebáli říkat je nahlas. Byl to naprosto osvěžující a svým způsobem jedinečný zážitek. Ale tam je ještě jedna věc.
Komunisti se snažili jako vždycky taktizovat. Jeden z důvodů, proč svátek 28. října vrátili jako státní, byl vzít opozici vítr z plachet. Opozice totiž o uspořádání demonstrace na 28. října dlouho diskutovala. Akorát to komunisti zcela nesmyslně udělali 27. října, (asi se báli, že v sobotu by tam nikdo nepřišel), čímž nám ovšem de facto pomohli, protože jsme si to mohli udělat sami.

JR: Rok 1988 nepochybně souvisí s tím, že se režim pokoušel získat nějakou legitimitu nebo spíše pseudolegitimitu, protože legitimitu z objektivních důvodů nemohl získat v žádném případě.
Připomněl bych ale, že v roce 1988 (nejen 28. října) se po celý rok připomíná 70 let Československa. Vycházejí zajímavé publikace, které jsou poplatné marxisticko-leninskému balastu minimálně. Jsou to práce cenné, které můžeme číst a použít i dnes, třeba práce Galandauerova.
Je také zajímavé, že na Slovensku Literárny týždenník uvedl dvoustranu, velkou diskusislovenských intelektuálů o 28. říjnu a Slovensku v první Československé republice.V té zazněly velmi otevřené názory,které by se ještě o rok předtím nejenže nemohly dostat do novin,ale nikdo by je veřejně nevyslovil, protože by se obával.
Takže nejde jen o snahu režimu, ale je to též odraz určitých procesů,které v české a slovenskéspolečnosti probíhaly.Opozice získává širší platformu a občané se začínají v širší míře politicky angažovat.

PP: K Slovensku bych dodal, že tam byla situace vždy trochu jiná než v Čechách, takže tam mohly vycházet věci, které by v Čechách vyjít nemohly.

V současnosti 28. říjen slavíme. Nicméně existuje proti němu jedna námitka, která je z faktického hlediska relevantní: Je to svátek země, která už neexistuje. Dá se to tak říci?
JR: Dá a nedá. Je to jistě námitka relevantní, ovšem museli bychom si položit otázku, co potom tedy máme oslavovat.
Je absurdní, byť je to také státní svátek, abychom oslavovali 1. leden, vznik samostatné České republiky. A to jednak proto, že se vůbec nehodí, aby takovýto svátek byl na první den nového roku. A za druhé, ať chceme nebo nechceme, v české paměti je Česká republika zbytkem zaniklé Československé republiky. Tak to Češi vnímali v roce 1993, tak to vnímají dnes, možná v budoucnosti to tak vnímat nebudou, to ale nemohu vědět.
A jaké máme jiné možnosti? 28. září. Ovšem to je skutečně spíše svátek církevní, takže bych zůstal u 28. října.

PP: Fakticky tato námitka relevantní není, protože stát skutečně nevznikl 28. října 1918. Byl to státní převrat. A státní převrat bez existence státu by nemohl být. 28. října 1918 tedy nevznikly české země nebo nebyly nově ustavené. Byl to starý český stát, k němuž se připojilo Slovensko.
Velká část tehdejší alespoň české politické reprezentace to také tak cítila a bylo to zdůrazňováno po celou první republiku - „staletá česká historie“ atd. Takže 28. říjen 1918 beru jako součást českých dějin, které se jen pootočily trošku jiným směrem, ale nevzniklo nic nového.

JT: 28. říjen má v národním povědomí určitý symbolický význam. V 28. říjnu 1918 se svým způsobem naplnila a obnovila do té doby potlačená česká historická státnost. Pokračovala potom v rámci Československa a my dnes v rámci České republiky zase navazujeme na Československo. Vlastně kontinuálně navazujeme na historii Zemí Koruny české, jak to stojí i v ústavě.
Koneckonců je známo, že především český národ se v dobách Československa více identifikoval s Československem než se svou identitou národní, českou, s českými zeměmi. Trochu jiná situace byla na Slovensku.
A pak: Vzpomněli jsme různé peripetie oslav i neoslav svátku 28. října. Vzpomněli jsme 28. října 1938, 1948, 1968 i 1988. I z těchto důvodů je to určitý svátek, k němuž se český národ vztahuje jako ke kusu své historie. Má symbolickou hodnotu a státním svátkem zůstává.
Nemluvě o tom, že těžko nastavit jiné datum: Svatováclavský svátek má jiný duchovní rozměr a 1. leden… To bychom ochudili obyvatelstvo o jeden den volna.

PP: Právě dualita 28. září a 28. října je naprosto bezvadná. 28. září není jen duchovní svátek, ale je to opravdu zemský patron, ke kterému se hlásily všechny sociální i náboženské skupiny. Je to něco trochu jiného než svátek státní a společně s 28. říjnem vytváří docela pěkný základ.

JR: Na závěr bych připomněl, že na Slovensku se 15 let vedou debaty, zda vrátit 28. říjen. Tam je to památný den, ale není to den pracovního klidu. Samozřejmě je to otázka bytostně politická, ale je mnoho politiků, kteří jsou tomu nakloněni. Přitom především oni by mohli říci, proč bychom oslavovali svátek státu, který neexistuje a ke kterému někteří z nás měli negativní vztah.