Benešovy dekrety

O takzvaných Benešových dekretech hovořili v Historii.cs z 3. ledna historici Jindřich Dejmek z Historického ústavu Akademie věd ČR a Jiří Kocián z Ústavu pro soudobé dějinya právník Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Otázky kladl spoluautor pořadu publicista Vladimír Kučera.

Pánové, měli bychom mluvit o tom, jak je to doopravdy s Benešovými dekrety. Vím, že jedna námitka je, že Benešovy dekrety nejsou vlastně tak docela Benešovy. Jak je tomu tedy doopravdy?
Dejmek: Pod tímto dnes zaběhnutým pojmem se rozumí celý soubor právních předloh, které z velké části vznikly ještě v letech exilového státního zřízení a na nichž se nějakým způsobem podílel prezident Edvard Beneš. Ale podílela se na nich samozřejmě také řada dalších institucí exilové vlády, především ministerstvo vnitra, ministerstvo národní obrany a Benešova kancelář.
Na druhé straně se jedná o předlohy, které vznikly v období mezi květnem a raným podzimem 1945. Tam už jde víceméně o předlohy, které sice zčásti mohly navazovat na texty z londýnského exilu, ale z velké části je sestavovala vláda, respektive příslušné úřady. Jednalo se tedy o texty, které formulovala už nová reprezentace. Beneš a potažmo jeho kancelář je sice dostávali formálně k vyjádření, ale na konkrétních případech lze ukázat, že vláda to nebrala příliš v potaz. Dekrety tak nesou Benešovo jméno, protože je parafoval, ale nikoli jeho autorství.

Kuklík: Také bych zdůraznil odlišení těch dvou období. To londýnské trvá od uznání prozatímní vlády v roce 1940 až do března 1945. Tehdy byl podíl Edvarda Beneše na přijímání těch norem určitě významnější a větší než v období od dubna 1945 do 27. října 1945. To už ty normy naplňovaly Košický vládní program, takže role vlády při přípravě projednávání a návrhů norem byla rozhodně větší než role prezidenta.

Lze odlišit, které dekrety byly tvořeny více v exilu a které až tou vládou?
Kuklík: Normy, které byly tvořeny v exilu,měly zvláštní režim v tom smyslu,že šlo skutečně o mimořádné normy. Dotýkaly se celého systému prozatímního státního zřízení, vojenských jednotek, záležitostí státních rozpočtů. A od počátku roku 1944 jsou to i některé významné normy, které měly připravit obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Je to například dekret o obnovení právního pořádku, což je asi nejdůležitější londýnský dekret. Pak je to dekret o Prozatímním národním shromáždění a národních výborech. A pak jsou to dva dekrety: první se týká retribucí, druhý dekret byl o prozatímním obnovení hospodářského života a dotýkal se otázek, jako bylo uvalování národních správ, popřípadě i provedení restituce.
V Londýně byly připraveny normy, které měly za úkol obnovit Československo z právního, ekonomického a politického hlediska. Jenže řada norem se tak, jak byla přijata v Londýně, na osvobozeném území neprosadila, takže se dekrety často odchýlily od připraveného konceptu.

Říká se, že odsun nebyl tak zcela nadekretován. Jak to bylo s tím nejvíc diskutovaným dekretem?
Kocián: Často bývá takové povědomí, že byl připraven a realizován i dekret o odsunu zejména německého obyvatelstva. Je fakt, že ta norma v realizačních přípravách s termínem „odsun“ pracovala. Jestli se nemýlím, bylo to ještě na počátku léta 1945. Tato norma souvisela s později přijatým dekretem o osídlování.  Nakonec od toho bylo upuštěno z hlediska zkušenosti s divokým odsunem a zejména s ohledem na mezinárodní prostředí a případný mezinárodní negativní ohlas při užívání takového termínu v dekretu. Takže žádný takový dekret, který by měl v názvu nebo v realizačním vyznění pojem odsun nebyl přijat.

Kuklík: Na druhou stranu ústavní dekret o státním občanství osob německé a maďarské národnosti je právě tím dekretem, bez kterého by k provedení odsunu hlavně od počátku ledna 1946 nemohlo dojít. Klíčová otázka totiž byla, jestli dojde ke ztrátě státního občanství, za jakých podmínek a u jak velké skupiny osob německé národnosti, které měly do Mnichova československé občanství.
Nelze tedy úplně říct, že by dekrety prezidenta republiky s odsunem nesouvisely. Spíš jde o to, že není žádný dekret, který by se odsunu formálně dotýkal. U odsunu je třeba vycházet z mezinárodních dokumentů postupimské konference. A samotné provádění bylo svěřeno spíš prováděcím předpisům typu vládních nařízení a různých směrnic odpovědných ministerstev.
Je tady jedna docela zajímavá souvislost mezinárodních jednání a dekretů. Jde o podepsání klíčového dekretu o státním občanství. Beneš tehdy využil své ústavní pravomoci podepsat připravený dekret o státním občanství tak, že to odkládal až do doby, než dostal informace od zahraničních diplomatů o tom, co bylo v Postupimi ohledně odsunu skutečně dojednáno. A teprve pak podepsal tento klíčový dekret.

Čili že to nakonec bylo požehnáno velmocemi, abychom to řekli jednoduše.
Kuklík: Ano, ta souvislost byla celkem jasná: Nejdříve mezinárodní dohoda o podmínkách odsunu a teprve poté podepsání klíčové československé normy,která provedení odsunu umožnila.

Dejmek: Tento dekret se rodil dlouho. Dekret o úpravě státního občanství se začal připravovat nejpozději od roku 1943. Radikální předlohu připravovalo londýnské ministerstvo národní obrany, které vycházelo z principů, které prosazoval domácí, hlavně vojenský odboj. Podle ní měli Němci, potažmo Maďaři automaticky přijít o státní občanství a o dalším se bude teprve rozhodovat. Naopak ministerstvo vnitra, případně legislativní odbor Kanceláře prezidenta republiky začaly připravovat verzi dekretu, která kalkulovala i s tím, že by masový transfer obyvatelstva nemusel být mezinárodně akceptován, a snažily se předem vyjmenovat kategorie lidí, na které se úprava státního občanství měla vztahovat. Vycházelo se přitom z podobných zahraničních vzorů. Automaticky tak měli být státního občanství zbaveni lidé sloužící jako důstojníci, poddůstojníci v nepřátelských armádách, působící v nacistické justici, jako úředníci ve státní správě nebo jako učitelé, profesoři a tak dále. Čili poměrně rozsáhlé spektrum lidí.
Beneš zřejmě sám preferoval spíše tuto cestu, také jeho právní poradce Táborský k tomu dekretu vypracoval několik dobrozdání. Víme ale, že nakonec se to kyvadlo přiklonilo spíše k nominaci konkrétního národního vyznačení.

Čili to, čemu se teď říká kolektivní vina.
Dejmek: To není zcela přesné, protože dekret umožňoval Němcům a Maďarům, kteří se aktivně zapojili do zápasu o stát, že jim občanství zůstane zachováno. Naopak občanství se odnímalo i etnickým Čechům a Slovákům, kteří se naopak v dobách války nechali zapsat na německou národní listinu. Čili nelze říct, že by etnické kritérium bylo jednoznačné, ale v zásadě se to přiklonilo spíš k tomu radikálnějšímu modelu.

Kuklík: Je tam i skupina obyvatel německé národnosti, kteří mohli znovu požádat o občanství, které by ztratili. Byl to jistý kompromis mezi nejradikálnější verzí a tou relativně umírněnou.
Klíčové u norem je ovšem vždy to, jak jsou aplikovány. V dekretech byly různé principy především ve vymezení skupin obyvatel, kterým mohlo zůstat zachováno státní občanství, především u skupiny, která mohla o občanství požádat znovu. Jenže právě provedení dekretu, to spojení s předcházejícím divokým odsunem a provádění organizovaného odsunu ukázalo, že takové skupiny jsou poměrně úzké.
Provedení dekretu bylo prostě velmi přísné a častokrát neumožnilo využít možnosti, které dekret v sobě obsahoval. Také se to samozřejmě proměňovalo v čase.

Hovoří rakouský historik Niklas Perzi:
Pojem Benešovy dekrety je samozřejmě historicky nesprávný, protože to nebyl jeho vynález a už vůbec je osobně nevypracoval. Ale když mluvíme o odsunu, tak je to s Benešem úzce spojeno, protože on šel do exilu s tím: „Už nemůžeme žít s Němci v jednom státě, to se teď ukázalo, rozbili nám republiku, takhle to dál nejde.“ Samozřejmě on měl plán nejdřív vyměnit část země a odsunout jen několik set tisíc Němců, ale pak se to radikalizovalo.
Plán odsunu vznikal také v protektorátním odboji, odkud byl na Beneševyvíjen silný tlak, aby to bylo co nejradikálnější řešení. Samozřejmě musíme brát v úvahu, že právě protektorátní odboj každý den na vlastní kůži zažíval pocit existenciálního ohrožení. To nebyla nějaká diskuse v kavárně. Kdo šel do odboje, musel počítat s tím, že druhý den možná nepřežije. Tento pocit ohrožení pak velice určoval to, proč se domácí odboj po válce rozhodl pro odsun veškerých Němců.

Mluvili jste o tom, že se to týkalo i Maďarů, jenomže s Maďary to bylo v praxi nakonec trošičku jinak. Proč doteď někteří příslušníci bývalé protikomunistické maďarské emigrace kritizují velmi tvrdě Benešovy dekrety a Beneše konkrétně, přestože se jich to nakonec v praxi tolik nedotklo?
Kuklík: Právě že se to maďarské menšiny dotklo. Rozdíl byl v tom, že v maďarském případě nedošlo k uplatnění principu odsunu, ale ke ztrátě občanství. Dekret o státním občanství totiž velmi souvisel s majetkoprávními otázkami. Aplikace kritérií ztráty občanství pak byla zároveň použita i pro použití národní správy na majetek takovýchto osob, na konfiskaci nejdříve zemědělského a potom veškerého majetku s výjimkou určitého osobního majetku.
Když nedošlo k odsunu, byly ty majetkové zásahy částečně korigovány. Tyto osoby pak zůstaly na území Československa, ale bez státního občanství, častokrát bez majetku. A do té doby, než bylo znovu rozhodnuto o jejich občanství, zůstávali tito lidé nikoli jako občané druhé kategorie, protože občanství neměli, ale jako osoby bez státního občanství na území státu. To je velmi nepříjemná situace v mnoha dalších právních, faktických ohledech a důsledcích, které je někdy možné pociťovat velmi dlouhou dobu.

Dejmek: Slovensko-maďarská relace je trošku jiná než relace česko-německá nebo polsko-německá. Mělo to několik rovin. Například po přijetí vídeňské arbitráže a po anexi jižních území Slovenska došlo skutečně k velmi brutálnímu vyhánění takzvaných kolonistů, tedy slovenských rolníků, kteří byli po pozemkové reformě usídlováni na jižním Slovensku. Týkalo se to také Čechů, kteří pod nátlakem maďarské armády museli koncem roku 1938 ze dne na den opustit své majetky se vším všudy. To potom ještě zčásti pokračovalo také na Podkarpatské Rusi po takzvané malé válce 1939.
Čili jedna rovina vztahu slovenské politiky k Maďarsku (protože řadu předloh specificky řešila Slovenská národní rada v návaznosti na usnesení vlády v roce 1945) se týkala toho, že musí být odsunuti Maďaři, kteří přišli na reinkorporovaná území po roce 1938. Také o tom nebyla žádná diskuse.
Druhá věc je, že vládní program vycházel z představy, že budou odsunuty neslovanské menšiny, ale s tím, že se několik set tisíc Slováků a Čechů navrátí ze sousedních zemí zpátky do republiky. Kalkulovalo se s tím, že by se z Maďarska mohlo vrátit kolem 200.000 Slováků. A naopak 150.000 Čechů a Slováků se mělo vrátit z Rakouska a dalších zemí: počítalo se třeba s navrátilci z balkánských států a také z Polska, kde žilo kolem 40.000 Čechů. Ten proces měl být tedy určitým způsobem oboustranný.
V roce 1946 se o tom jednalo na mírové konferenci v Paříži, kde pod tlakem anglosaských mocností došlo k bilaterálním jednáním mezi československou a maďarskou stranou. Nakonec byla v únoru 1946 – téměř rok před podpisem mírové smlouvy se satelity Německa – podepsána dohoda o výměně obyvatelstva. Na jejím základě maďarská strana souhlasila s tím, že přijme stejný počet Maďarů z jižních oblastí Slovenska, kolik bude repatriováno Slováků. Nakonec se ukázalo, že repatriantů zdaleka nebude tolik. Obvykle se dnes udává, že se na Slovensko vrátilo z Maďarska něco přes 70.000 lidí a bylo odsunuto asi 90. 000 Maďarů.
Po roce 1947, jakmile došlo k etablování komunistických režimů v obou těch státech, byly etnické podmínky do určitě míry zmraženy. Formálně byla v Československu ve druhé polovině roku 1948 občanská práva Maďarům navrácena, ovšem byla to občanská práva adekvátní už etablovanému komunistickému režimu.

Bylo to přijato mezinárodně zcela jednoznačně? Pokud vím, například i proti norimberskému procesu vznesli mnozí právníci v demokratických zemích protesty, protože byl retroaktivní. Jak na tento způsob vypořádání s menšinami reagovalo veřejné mínění a ochránci právní přesnosti a rigidity?
Kuklík: Samozřejmě věc nebyla přijata zcela jednoznačně. Objevily se velmi silné tlaky proti tomuto řešení i ve státech, které v Postupimi s tím řešením souhlasily, a to je jak ve Spojených státech, tak ve Velké Británii, ale také v dalších státech, jako byla Austrálie, které vyvíjely především na Velkou Británii tlak proti takovému zacházení v menšinové otázce.
Tlak veřejného mínění byl skutečně velmi silný, ale na druhou stranu bylo to řešení chápáno jako lepší než divoký odsun, který se prolínal s koncem války. Situace tedy nebyla zdaleka jednoznačná. Navíc se předpokládalo, že celá otázka bude dále probírána ve Spojenecké kontrolní radě pro Německo, čili dojde k dalším dohodám a upřesněním celé záležitosti.
Jinak postupimská dohoda je klíčová proto, že československý problém nebyl izolovaným československým problémem. Byla tam především velmi významná souvislost s Polskem a polskými západními hranicemi. Lze dokonce říct, že to řešení by rozhodně nebylo takové nebo by se mohlo blížit maďarskému případu, pokud by nebyl případ Polska.
Pokud bychom se podívali na posun polských hranic, najednou vidíme řádově miliony německého obyvatelstva na polském území. Nebylo přitom asi možné žádat po novém Polsku, aby vstupovalo do poválečné situace s tak významnou německou menšinou.
Polský případ velmi posunul uvažování americké diplomacie, která byla do značné míry vůči celému řešení odsunu skeptická. Ale polský případ, jak ukazují dokumenty amerického ministerstva zahraničních věcí, jednoznačně převážil ve změně amerického postoje.

Hovoří rakouský historik Niklas Perzi:
V Polsku bylo polské obyvatelstvo posunuto směrem na západ. Musíme si ale uvědomit, že na tomto území nežili polští Němci, protože to bylo říšské území, součást německé říše. Němci také utekli už před sovětskou frontou, takže nedošlo k takovým excesům a násilným aktům jako v Československu. To je určitě fakt, na který musíme brát ohled.
Další je, že většina německé nebo rakouské veřejnosti zná a ví, jak polský národ za války trpěl. Na období protektorátu je ale jiný pohled než na období okupace Polska. Většina lidí, kteří se tím zabývají, si představují protektorát jako jakousi oázu klidu – že to sice nebylo ideální, ale nedá se to srovnat s okupačním režimem v Polsku.
A nesmíme zapomenout, že Češi a Němci tady žili spolu v jednom státě. Bratrský boj je pak vždycky silnější než všechno ostatní.

Dejmek: Myslím, že celý problém transferu by se měl chápat šířeji, internacionálně. Zaprvé, princip posunu polských území, tedy transfer několika milionů lidí, byl přijat už na konferenci ministrů zahraničních věcí koncem roku 1943 a pak zpečetěn v Teheránu. Jakmile Churchill, Roosevelt, potažmo ministři zahraničních věcí přistoupili na to, že se polské území posune o několik set kilometrů na západ, znamenalo to zároveň souhlas s tím, že Němci budou odsunuti z celého východního Pruska, Pomořan a většiny Slezska. To byl problém kvantitativně podstatně větší než transfer většiny Němců z českých zemí nebo z Maďarska a nějaké přesuny na Balkáně.
Druhá poznámka se týká právě Postupimi. Transfery z Polska, místy neorganizované vyhánění Němců sovětskou armádou a novou polskou správou, byly v běhu a dokonce z velké části završeny už v době postupimské konference. (Přinejmenším v některých částech, jako bylo východní Prusko, Pomořansko a Slezsko.) Státníci v Postupimi tak konformovali fakt, který byl skutečností.
V těchto mezinárodních souvislostech byly transfery z českých zemí spíše marginálií, protože šlo o nějaké dva a půl milionu lidí, kdežto u Polska šlo o osm, možná deset milionů.

Abychom nezůstali jen u odsunu, protože to bychom byli jako čeští politici a politikáři. Takzvané Benešovy dekrety se zdaleka netýkaly jen toho. Byly tam ještě daleko důležitější nebo stejně důležité dekrety, které změnily tvář země oproti předmnichovské republice, a to byly znárodňovací dekrety. Nejenže jsme jaksi národnostně vyčistili tuto zemi, ale my jsme ji v té době také zcela sociálně změnili. Jaké to byly dekrety, ty znárodňovací?
Kocián: Znárodňovací dekrety byly v podstatě jedny z nejzásadnějších, které předurčily osud nejen poválečného Československa, ale i Československa po roce 1948 z hlediska základní systémové, ekonomické a vlastnicko-majetkové změny. Zároveň je třeba říct, že jejich obsah byl záležitostí dlouhodobých debat a diskusí. Tato otázka byla zmiňovaná a probíraná domácím i zahraničním odbojem už od roku 1939. Mělo to samozřejmě také svou periodizaci.

Kuklík: Znárodnění je samozřejmě jedna otázka, ale zásahů do majetkově-právních vztahů, které dekrety přinesly, bylo víc.
Je třeba začít u v mnoha ohledech klíčového dekretu o národní správě. Ten umožňoval, aby byl majetek osob německé a maďarské národnosti, ale i osob, které byly obviněny z kolaborace, zmražen, dán pod takzvaný majetkový sekvestr, takže s ním ty osoby nemohly dále disponovat. Takový majetek byl zajištěn buď pro provedení znárodnění, pokud se jednalo třeba o velké továrny. Nebo pro konfiskaci, pokud se jednalo o majetek osob německé nebo maďarské národnosti. Anebo to mohl být majetek propuštěn z národní správy, který mohl být restituován osobami, které o něj přišly od Mnichova do konce války. Bez tohoto opatření by celé ty složité majetkové přesuny byly velmi těžko napravovány, protože dekret o národní správě v sobě obsahuje jak zajišťovací opatření, tak restituční princip.
Národní správa pak často trvala i několik let. A byla potom zneužita ještě jednou, a to v únoru 1948, podle dekretu, který byl přijat už květnu 1945. To jsou některé zajímavé přesahy norem, kdy se netýkají jen bezprostředně poválečné doby, ale dalších let.

Hovoří rakouský historik Niklas Perzi:
Určitě musíme zmínit, že levicový směr byl v poválečné době hodně silný v celé Evropě. Evropa byla poznamenána ve 20. a 30. letech hospodářskou krizí, nástupem fašismu, nacismu a tak dále, takže v celé Evropě si veřejní činitelé či politici mysleli, že to v tom liberálním duchu dál nejde, ať se to týká politiky nebo ekonomiky.

Dejmek: Z hlediska principu vycházely československé předlohy z některých západoevropských vzorů, především ze vzoru francouzského. Levicová vláda ve Francii část klíčového průmyslu zestátnila už v roce 1936. To se jak z důvodů ekonomických, tak z důvodů politických vrátilo v roce 1945. Tehdy francouzské vlády levého středu, koalice komunisté a socialisté, začínají etapovitě znárodňovat řadu ekonomických odvětví. Ať už se jednalo o klíčová průmyslová odvětví, bankovní sféru, dopravu a tak dále. Je zajímavé, že francouzští socialisté nabádali v létě 1945 svoje české soudruhy k tomu, aby znárodnění provedli co nejradikálněji a co nejdříve, protože později už to nebude možné.
Pravdou ovšem je, že zatímco například v Británii ke zestátňování docházelo etapovitě, ve Francii to byl radikální proces. A je zvláštní, že ani po etablování páté republiky v roce 1958 nedošlo k žádné radikální reprivatizaci. Francouzské hospodářství bylo přinejmenším do konce 80. let, do Mitterrandovy éry, z velké části založeno na soutěži ekonomického státního sektoru a privátního sektoru.

Kuklík: Je pravda, že československé znárodnění mělo francouzský, ale i britský vzor, ale jsou tady některé docela významné rozdíly:
Nejvýznamnější rozdíl je, že v československém případě nedošlo ke znárodnění etapovitě (i francouzské znárodnění bylo etapovité), ale bylo jednorázové. Bylo provedeno dekrety prezidenta republiky před svoláním Prozatímního národního shromáždění. Sice bylo v zásadě za náhradu, nicméně československým občanům ta náhrada vyplacena nebyla. Takže to vlastně byla konfiskace vůči vlastním občanům, kteří byli i státně spolehliví a ničeho se nedopustili. Na rozdíl od Francie a Velké Británie, kde byla náhrada vyplácena, byť ve formě dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti.
Je tady ovšem i další věc. V československém znárodnění byl velmi silný konfiskační prvek vůči německému a maďarskému majetku. Uvědomme si, jaké byly ty přesuny majetku do německých rukou po Mnichovu. Byly rozsáhlejší než ve francouzském případě a právě konfiskační prvek je v československém znárodnění velmi přítomný.
Další, v čem se Československo vymyká  tomu srovnávacímu prvku, je rozdíl v rozsahu znárodnění. Československé znárodnění zasáhlo až 70 % průmyslu. Zatímco v britském případě se hovoří o 10 až 12 % a ve francouzském případě to bylo do 20 %.
Nadto je třeba vidět, co se stalo po únoru 1948. Tehdy dekrety prezidenta republiky v otázce znárodnění sehrály ne úplně šťastnou roli, protože nedaly možnost zvolenému parlamentu se k znárodnění nějakým způsobem vyjádřit.
Byla to komunistická taktika. Spolu s levicí v sociální demokracii a s odbory komunisté naléhali na Beneše, aby podepsal znárodňovací normy ještě před svoláním parlamentu. (Beneš, což je zajímavé, západním diplomatům říkal, že to neudělá. Nakonec však ustoupil, anebo říkal oběma těm stranám něco jiného; to už je otázka, jak vidíme Beneše.) Beneš si myslel, že při schvalování se otázky dekretů znovu otevřou. Domníval se, že když v říjnu 1945 ustoupí radikalizaci politiky, bude mít otevřenou možnost vrátit se k těm otázkám na parlamentní půdě. Navíc hlavně spoléhal na první parlamentní volby, které by umožnily jakési korekce nejradikálnějších opatření. Samotný průběh debat a schvalování norem v parlamentu ukázal, že Benešova taktika nebyla příliš šťastná, protože k ní vlastně nemohlo dojít.

Edvard Beneš, a nejen on, neustále říkal, že se vracíme do poměrů předmnichovské republiky. Když slyším výsledky těchto dekretů, tak za prvé naprosto změnily demografickou tvář země, nemluvě o předání Podkarpatské Rusi, ale také totálně změnily sociální a majetkovou tvář země. Po mém laickém soudu tedy nelze říci, že rok 1945 a následné roky byly návratem k předmnichovské republice?
Kuklík: Je to trošku složitější. Beneš se s touto otázkou vyrovnával už v průběhu druhé světové války ve své velmi zajímavé práci Demokracie dnes a zítra. Beneš viděl prvek kontinuity právě v interakci s tou zásadní změnou, čili pracuje v určitých ohledech s pojmy „kontinuita“ a „revoluce“.
Kontinuitu viděl v zabezpečení obnovy Československa v předmnichovských hranicích s výjimkou Podkarpatské Rusi. Pracuje také s kontinuitou základních rysů politického systému, občanských práv a demokratického systému. To ale na druhou stranu doplňuje úvahami o zásadních změnách právě v  sociálním, ekonomickém i politickém systému.
Protože měl Beneš zkušenosti s první světovou válkou a dobou po jejím skončení, věděl, že válka přinese radikalizaci, posun doleva. Rovněž viděl úlohu Sovětského svazu ve střední Evropě a snažil se připravit na to, že dojde k významným změnám v předmnichovském uspořádání. A to především právě v prolínání se těch dvou principů: kontinuity a revoluce. Tak je dnes možné chápat Benešovu politiku.
Beneš ale také říká, že to má své limity, říká, že je socialista, nikoli marxista. A Beneš má i podle mého názoru svou taktiku – tedy nejdříve do značné míry ustoupit radikálním návrhům a pak se pro ně snažit vytvořit jakýsi systém, kde budou zvládnutelné. Předpokládal také, že přijde odliv revoluční vlny a tak jistá možnost návratu ke korekcím.
Právě tady je třeba říct, že mezinárodní srovnání jsou někdy velmi zavádějící: Takové státy jako Velká Británie nebo Francie měly možnost jakési korekce někdy velmi radikálních záležitostí, které se odehrály v jejich společnostech. Ale československá společnost takovou možnost korekce nikdy nedostala.

Dejmek: Řada dekretů byla jednorázově uplatněna, čímž splnily svou funkci. Dekrety pak v mnoha ohledech, například právě z hlediska znárodňování, začaly být překonávány komunistickým státem už po únoru 1948 jeho dalšími radikálními zásahy.
Na druhé straně je pravda, že v řadě diskusí, které se vedly a vedou, například na půdě Evropského parlamentu v letech 2002 a 2003, pojem „Benešovy dekrety“ představuje spíš symbol pro určitý moment a určité akty, aniž by se vlastní předlohy k těm aktům příliš vztahovaly.

Kuklík: Je to něco přes 100 norem vydaných v krátkém období od dubna do října 1945. Jsou tam normy, které něco vytvořily, něco nařídily nebo se podle nich postupovalo opravdu jenom v té době, tedy bezprostředně v poválečném období.
Pak byly některé normy, které přinesly nějaké trvající důsledky. Tam se hlavně s restitucemi po roce 1990 často objevuje představa, že kdyby byly zrušeny normy, na jejichž základě došlo k majetkovému přesunu, že by to v individuálních kauzách pomohlo.
Myslím, že to je z mnoha ohledů naivní představa. Souhlasím s tím, že dekrety se tady stávají jakýmsi symbolem pro obě strany. Na jedné straně je tady tábor těch, kteří požadují jejich zrušení, aniž by si někdy dali tu práci a podívali se na to, jaký byl další osud těch norem. Některé z nich už vůbec nejsou platné nebo byly nahrazeny nějakými dalšími…

Jako například znárodnění československého filmu.
Kuklík: Samozřejmě, znárodnění filmu je jednorázově provedená záležitost a zrušení té normy by nemělo vůbec žádnou právní relevanci.
Je tedy celkem jasné, že řada těch norem je spojena jenom s dobou, ve které vznikly. A to také opakovaně vyjádřil Ústavní soud. Myslím, že to je klíč k tomu, jak se k těm normám postavit, tedy říci, jsou spojeny s konkrétní dobou a vyvolávaly účinky právě pro dobu, kdy byly přijaty.

Kocián: Mně někdy přijde, že se o dekretech hovořilo po válce do roku 1946, 47 a najednou se o nich hovořilo až v roce 1990 a později. Jenže ono se tady vynechává jedno důležité období, a to jak se s dekrety pracovalo v době komunismu, v komunistické oficiální propagandě a ideologii.
Ty dekrety tady zůstávaly s tím, že to nebyly nějaké právní akty, ale důležité nástroje třídního boje a třídního zápasu. Dekrety byly komunistickou ideologií demagogicky a ideologicky zneužity.

(redakčně kráceno)