Sartre - nejen filozof a spisovatel, ale i politický aktivista

Paříž - Francouzský spisovatel, filozof a „objevitel“ existencialismu Jean-Paul Sartre, který zemřel 15. dubna 1980, výrazně ovlivnil ve 20. století myšlení a postoje mnoha lidí po celém světě. Za Sartrem, jenž v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu, stojí nepřehlédnutelné dílo, ale i stejně nepřehlédnutelný a často kritizovaný politický aktivismus. Nobelovu cenu odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce.

Za svůj věhlas vděčí nejen vlně existencialismu vrcholící po druhé světové válce. Sartrova filozofie se stala mimořádně známou jak díky jeho politickému angažmá (stavěl se proti imperialismu, kolonialismu a buržoaznímu státu, po určitou dobu i na pozicích komunistických stran), tak také díky jeho úspěchům na poli divadla a literatury. Jeho pohřeb se stal národní událostí, průvodu na hřbitov Montparnasse se zúčastnilo na 50 tisíc lidí.  

Filozof Bernard-Henri Lévy ve své knize Sartrovo století

napsal, že „nezná důslednějšího filozofa svobody, než byl Sartre“. Zároveň se ale tázal, jak spojit „svobodného člověka a pozdějšího partnera stalinistů“ a „filozofa, který velice brzy objevil protilátky proti totalitarismu a který se později zapomněl jimi naočkovat“.

 
Přerod od individualisty k zastánci kolektivních hnutí se naplno projevil během jeho desetiměsíčního pobytu v německém zajateckém táboře v letech 1940-1941. To už měl na svém kontě filozofický román Nevolnost, který vzbudil neobyčejnou pozornost. Ještě za války se proslavil existencialistickým spisem Bytí a nicota či svými hrami Mouchy a S vyloučením veřejnosti, ve které je slavná věta „Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“ 

Popularita Sartra vrcholila po válce, kdy přišel se svou slavnou přednáškou Existencialismus je humanismus či s třísvazkovým románem Cesty svobody. Vše, co v té době napsal, slavilo úspěchy: romány, divadelní hry, eseje. Později ale označil slovo existencialismus za „stupidní“. 

Sartre: 50. léta znamenala sympatie s komunisty

Padesátá léta ale přinesla významnou změnu. Sartre začal sympatizovat s komunistickou stranou, mlčel o Stalinových táborech či o procesech v Československu. Též chválil SSSR, přičemž ještě o pár let dříve o něm Moskva prohlašovala, že je to „šakal s psacím strojem, píšící hyena“. Po známé návštěvě SSSR v roce 1954 prohlásil, že zde vládne „absolutní svoboda kritiky“ (později přiznal, že to byla účelová lež) či že „životní úroveň bude v SSSR o 30 až 40 procent vyšší než francouzská“. V roce 1956 nesouhlasil s Chruščovovým projevem, v němž byl odsouzen stalinismus, velebil Castrovu Kubu („kubánská revoluce je přímou demokracií“), Titovu Jugoslávii či Maovu Čínu. 

Autor slavné autobiografie Slova odsoudil v roce 1968 invazi do Československa, o Dubčekově „socialismu s lidskou tváří“ řekl, že to byla cesta „přísně marxistická, která se lišila od buržoazního individualismu a představovala jeden ze vzorů nejvyspělejší formy socialismu“. V Československu byl v červnu 1954, poté v listopadu 1963 přednášel na Karlově univerzitě a naposledy v listopadu 1968, kdy se zúčastnil generálky své hry Mouchy

V roce 1968 se aktivně účastnil tzv. pařížského jara, později se dočasně přimkl k maoistickému radikalismu a začátkem 70. let si vysloužil označení „duchovní patron teroristů“. Kromě kontroverzní návštěvy u vězněného německého teroristy Andrease Baadera také ospravedlňoval palestinský terorismus a glorifikoval násilí. V roce 1972 například neváhal napsat, že „revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob, než je usmrtit“. Ke konci života ale již slepý Sartre mnoho ze svého radikalismu korigoval a zřekl se sympatií k SSSR.

Vydáno pod