Brusel hostí výstavu špionážních fotografií české StB. Najdete se?

Mezi sledovanými byl například i kardinál František Tomášek. Státní bezpečnost se zajímala o to, co dělá, kam jde, i s kým mluví. "Těmi fotografiemi se StB snažila dovodit nebezpečnost jeho konání, nebezpečnost církve jako takové, uvedl Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Tajná policie ho nespustila z očí ani na vteřinu také spisovatele Pavel Kohout. Jindy se stal stal vedlejším úlovkem při sledování jiného cíle třeba spisovatel Milan Kunder. Podle Jiřího Reichla, mluvčího Ústavu pro studium totalitních režimů, se StB se nezaměřovala jen na významné osoby, disidenty či chartisty. Sledovala také filozofy, vědce, spisovatele.

Dohromady skrývá archiv StB tisíce negativů a fotek. Jsou na nich lidé v obyčejných situacích, a nechybí ani popisky snaživých operativců, jak dokládá záznam z Archivu bezpečnostních složek: „Z chování objektu bylo zřejmé, že je dosti nervózní a během pohybu provádí laickou kontrolu. Tato spočívala v bezdůvodném otáčení za sebe. Během pohybu dosti kouřila.“

Většina lidí v hledáčku tajné policie neměla tušení, že jsou sledováni, na svou dobu totiž StB používala důmyslné metody, mezi nimi policejní techniku, průmyslové kamery a důslednou kamufláž. „Správa sledování měla speciální výcvik jak to skrýt to sledování. Ty kamery byly nainstalovány v autech, například v kočárku,“ dodal Reichl. „Třeba u této fotografie je zjevné, že to bylo pořízeno takovým objektivem, který byl skryt v oděvu a ten příslušník musel ze zkušenosti odezírat to, co vyfotí,“ dokládá i Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Dosud není jasné, co přesně StB s tolika snímky prováděla. Jejich zpracování však potrvá léta. V minulosti sledovací metody platily za nástroj strachu a udržení moci. Nyní jsou dokumentem o normalizační šedi 70. a 80. let.