Katka - dokument o narkomance, která by chtěla hodně chtít

Katka je třetím z trojice celovečerních časosběrných dokumentů - nejbeznadějnější a nejrozporuplnější. Věčný recidivista René umožňoval divákovi svou houževnatostí a komedianstvím zachovat si nadhled, Marcela svou vůlí poprat se s tragickým osudem vyvolávala naději, u Katky ale není jediné, alespoň blikající, světýlko na konci tunelu, kterého by se dalo zachytit.

S pocitem nepatřičného voyeurství, mnohonásobně silnějšího, než mohla vzbuzovat Marcela, sledujeme na plátně ženu, která se mění v trosku, v cosi sobě nepodobného, a víme, že to není jen filmová hra. Po závěrečných titulcích je i největšímu optimistovi jasné, že tenhle příběh nebude mít šťastné pokračování. V tom spočívá největší síla Třeštíkové Katky – v konfrontaci mezi naším, často rouhačským brbláním nad víceméně povedenými životy a koncentrací sebedestrukce a beznaděje, které už přesáhly hranici, zpoza níž by ještě byla cesta zpět. 

Celovečerní dokument je rozšířenější verzí Katčina příběhu. V roce 2001 uvedla Česká televize film V pasti, který shrnoval období pěti let jejího života. Když se Helena Třeštíková rozhodla pro pokračování, vstoupil do „scénáře“ nečekaný zvrat – Katčino těhotenství. Ani zodpovědnost i za někoho jiného než jen sama za sebe ale pro ni nebyl dostatečnou motivací přestat s drogami.

„Když budem chtít, tak se z toho dostanu… Já bych chtěla hodně chtít,“ říká v dokumentu dvacetiletá Katka a těžko najít lepší slova, která by vystihovala její vztah k závislosti. Kolotoč slibů, vzdušných zámků a lhaní si do vlastní kapsy odkládá řešení problému na zítra, na až…, tak…. Až bude pondělí. Až bude jaro. Až se to dítě narodí… A zatímco pro sebe i pro ostatní hledá výmluvy, kterým sama věří, motá se její život po kotníky v odpadcích na podlaze nějakého squatu v kruhu od dávky k dávce.

Třeštíková v dokumentu dvakrát vědomě před diváky vystupuje z role pozorovatele a v jednom z těchto případů na Katku naléhá, aby se kvůli svému dítěti konečně odrazila ode dna. „Nejsem kus dřeva, který je netečný k tomu, co vidí a zaznamenává,“ vysvětluje dokumentaristka, ale připouští, že zařazení této scény může být diskutabilní. I bez ní je ovšem zřejmé, že kamera do Katčina života zasahuje. Nebo lépe – popostrkuje ji ke stéblům (například lékařský dohled během těhotenství), na které by se sama vykašlala, přestože nejde už jen o její život. I když se nakonec zase začne topit.

S vodou souvisí také dvě lyrické scény, jedna z nich mírně stylizovaná, které Třeštíková do dokumentu zařadila. V té první se Katka koupe v kašně, v té druhé leží v Botiči, pokaždé v šatech. Možná to jsou ty světlé momenty, kterých se divák může zachytit, aby bezvýchodnost Katčina příběhu měla aspoň skrytá zadní vrátka… Ano, kdo hledá, najde, a tak snad lze v obyčejném rachtání vidět symboliku proměny a příslibů možných nových začátků, i kdyby žádné nebyly.

Katka - v kinech: od 25. února.