České tančení má africké kořeny

Praha – Česká televize uvede v premiéře velice zajímavý dokument o neméně zajímavém tanečníkovi a choreografovi Jiřím Bartovanci, který hledá své africké kořeny, o nichž do svých 25 let téměř nic nevěděl. Ve snímku Africké kořeny se absolvent pražského Duncan Centra a člen špičkového evropského souboru moderního tance „Sasha Waltz and guest“ vydává po stopách neuvěřitelného příběhu svých praprarodičů, z nichž jedna větev pochází ze šumavské vesnice a kořeny druhé vedou do afrického Toga, odkud byli koncem 19. století přivezeni do Německa. Dokument je vysílán premiérově 30. 1. 2010 ve 22:45 a v repríze 31. 1. v 8:45 na ČT2.

Romantická láska černé cirkusové artistky a českého muzikanta narazila na dějinné zvraty v podobě fašismu s jeho rasovými zákony, kvůli nimž se mladá rodina musela za války skrývat, stejně jako na existenci železné opony, která v 50. letech smíšenou rodinu definitivně rozdělila. Sledujeme složité osudy jejích členů i jejich snahu spojit téměř po 50 letech obě její části - německou a českou.

Zároveň jsme svědky procesu vytváření nového tanečního představení Jiřího Bartovance, vznikajícího v rámci projektu „Choreo-grafové budoucnosti“. Některé dramatické události, které se odehrály v průběhu natáčení dokumentu, ovlivnily jak obsahově, tak formálně tuto novou choreografii, kterou Jiří nazval Aneho, podle názvu vesnice poblíž Lomé v Togu, odkud s velkou pravděpodobností pocházeli jeho afričtí předkové.

O autorech

Režisér Nenad Djapić

Kromě dlouhé řady převážně německých televizních filmů a seriálů pro děti režíroval také několik autorských televizních filmů pro dospělé, německo-jugoslávský film Pomsta (1986) a dva kinofilmy pro děti: Jak ukrást labuť - Ruská lokomotiva (1996) a Nevenina dlouhá cesta (2001), film, který byl pro humanitární přístup k tématu války očima dětí vzat pod patronaci Unicef.

V oblasti dokumentárního filmu realizoval v Čechách krátký koncepční dokument Causa Belli, který reagoval na válečné události na Balkáně a byl uveden na festivalu krátkého filmu v Oberhausenu v roce 1993, a pro Českou televizi v roce 2002 Toulavý hotelbus v sérii Ego o českých seniorech – turistech na Islandu. V roce 2008 natočil v produkci ČT hodinový dokument Tak se tančí tango argentino v Praze (premiéra ČT leden 2009, opakování filmu 10. 1. 2010). Několik let připravoval film o hledání kořenů tanečníka Jiřího Bartovance – Africké kořeny – české tančení.

Pavla Frýdlová

Absolventka studia bohemistiky, filozofie, historie a teorie filmu na FFUK v Praze, působila jako dramaturgyně ve Filmovém studiu Barrandov (např. cyklus filmů pro mládež režiséra K. Smyczka – Jen si tak trochu písknout, Sněženky a machři, Proč), jako filmová publicistka a pedagožka FAMU. Spoluzakladatelka neziskové organizace Gender Studies, kde od roku 1998 vede mezinárodní orálně-historický projekt Paměť žen na jehož základě vznikla řada publikací v nakladatelství Lidové noviny: Ženská vydrží víc než člověk, Ženám patří půlka nebe, Ženy mezi dvěma světy a Ženy odjinud.

Je místopředsedkyní České asociace orální historie a držitelkou americké ceny Zirin Prize 2008 za mimořádný přínos ženským studiím v regionu střední a východní Evropy. Je autorkou řady dalších knih (např. Malá encyklopedie filmu, 1988, Philippe Noiret Hvězdou proti své vůli, 1995), rozhlasových cyklů a dokumentárních filmů (Válka v paměti žen, ČT 2005). V poslední době spolupracuje s manželem, filmařem a malířem Nenadem Djapićem na dokumentech pro ČT (Tak se tančí tango argentino v Praze, 2008, Africké kořeny – české tančení, 2010, připravovaný Můj pradědeček Čingischán).

Africké kořeny – české tančení: režie: Nenad Djapić, scénář: Pavla Frýdlová, střih: Krasimira Velíškova, kamera: Daniel Hnát, hudba: Tomáš Patlich, produkce: Jindřich Bareš, dramaturgie: Hana Stibralová.