Vznik nového filmu dvojice Hřebejk–Jarchovský provázely ze strany tvůrců obavy. Jedná se totiž o film dramatický, což je u tandemu, který se proslavil především komediemi, krok přinejmenším závažný. Přesto se do realizace filmu, který nastoluje více otázek, než poskytuje odpovědí, a jenž zpracovává ožehavé téma udavačství a spolupráce s StB, pustili. Po zhlédnutí snímku v předpremiéře celým srdcem doufám, že jejich obavy byly zbytečné. Hřebejk s Jarchovským totiž natočili skvělý film, který má téma, napětí, výborné herecké výkony a nakonec nechybí ani ten humor, byť vtělený do absurdních situací, jež jsou naštěstí uvěřitelné, neboť je evidentní, že je psal sám život.
Recenze: Kawasakiho růže
Vše bude zapomenuto, nic nebude odčiněno
„Na začátku filmu padne závažné obvinění. Zeť, který žárlí na svého tchána, ho nařkne z udavačství. Nevidíme, zda je obvinění oprávněné, nebo není. A pokud ano, zda se vše odehrálo způsobem, jakým je to prezentováno. Sledujeme informaci, která se na počátku jeví jako pomluva a hřích, který se odehrál v minulosti a začíná postupně měnit životy lidí a vytvářet paradoxní situace. Pozorujeme jednotlivé postavy, jak na toto obvinění reagují, hájí ho nebo zpochybňují. Názor, ke kterému divák během vývoje děje dospěje, se snažíme prohloubit věrným zobrazením charakterů postav a jejich životů. Sledujeme hrdiny filmu, měníme na ně názor a s postupujícím dějem prohlubujeme znalost charakteru jednotlivých postav,“ říká Jan Hřebejk.
Z předchozí citace vyplývá, že režisér velmi dobře přečetl scénář, který byl ověnčen Cenou Sazky. Co se však z výše uvedeného nedozvíme je, jakou filmovou řečí bude příběh vyprávěn. Hřebejk vsadil na úspornost, detail a především na herce. Je velmi občerstvující, že divák není zahlcen vysvětlujícími dialogy, naopak mnohé je nevyřčeno a odpověď lze nalézt ve výrazu či gestu postavy nebo v reakci protihráče. Hovoří především obraz.
Tak jako je úsporný a přesný dialog, jsou úsporné i herecké kreace. V Kawasakiho růži se setkáváme s tím nejlepším, co se může skrývat pod termínem civilní herectví. To podstatné se sděluje přes detail, pohled, zámlky. Za to, že takový způsob vyprávění nezačne po chvíli nudit, vděčíme především výbornému scénáři, který postupně nastoluje téma, které se dotýká všech, pokud nejsou úplní ignoranti. Dále se ve filmu přesně pracuje se střihem a mistrně s atmosférou, což vše smícháno dohromady vytváří působivý tvar blížící se pojmu thriller v tom nejlepším smyslu slova.
Za každou lží se skrývá pravda a za ní pravda ještě hlubší
Hřebejk s Jarchovským s lehkostí talentovaných tvůrců postupně skládají složitou skládačku (ne nepodobnou japonským origami, z nichž prý nejsložitější je Kawasakiho růže, jak vysvětlil vznik názvu scenárista). Jejich skladba získává v průběhu na napětí, má dar vtáhnout diváka do dění tak, že na konci zůstává tiše sedět v hledišti, aby ještě v dozvuku hudby Aleše Březiny zpracoval právě viděné.
Kdybych přeci jen měla filmu něco vytknout, byla by to jedna jediná scéna, a sice ta, ve které přivádí nevěrný manžel Luděk svou milenku Radku k sobě domů, ve snaze přesvědčit manželku Lucii o správnosti svého selhání a zdůvodnit své jednání. Celá situace působí jakoby z jiného filmu, kdy postava Radky získává okamžitě punc totální krávy, což ovšem další její scény nepotvrzují, ba spíše vyvracejí. Pravděpodobně chápu, proč je ve filmu tato situace, má asi ukázat, jakými absurdními odůvodněními si člověk pomáhá, aby obhájil to, že zklamal. Ale měly být zvoleny jiné prostředky, jiná situace, která by žádané popsala věrohodněji, a to přesto, že výkon Lenky Vlasákové je v této sekvenci naprosto brilantní.
Co je oproti tomu nutno pochválit a vyzdvihnout, je úplný závěr. Mám na mysli nejenom poslední scénu celé skupiny lidí, jež příběh sledoval a které kraluje neherec Antonín Kratochvíl, ale především narozeninovou selanku, která se jako vykřičník náhle objeví po nápisu konec. Je to až úděsné srovnání dvou rozdílných světů, jasně ukazující, že oběti stále zůstávají oběťmi, protože nepřestaly vnímat pojmy, jako jsou svědomí, čest a slušnost v kontrastu s druhou stranou, kdy ta bezskrupulózní parta, která tyto lidi decimovala, si v klidu žije, aniž by je kdokoli soudil. Neboť tam přece žádný morální problém není – svině je svině, tak co se tím zabývat, že?
Kawasakiho růže: režie: Jan Hřebejk, scénář: Petr Jarchovský, producenti: Rudolf Biermann a Tomáš Hoffman a společnosti Infilm a Intimity, distributor: Bontonfilm.
Námět: Petr Jarchovský a Jan Hřebejk, kamera: Martin Šácha, střih: Vladimír Barák, hudba: Aleš Březina, architekt: Milan Býček, výtvarník kostýmů: Katarína Bieliková, zvuk: Michal Holubec.
Hrají: Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Milan Mikulčík, Antonín Kratochvíl, Petra Hřebíčková, Ladislav Chudík, Anna Šimonová, Martin Schulz, Isao Onoda.
Distribuční premiéra 21. prosince.
- Kawasakiho růže zdroj: fotografie poskytl Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1300/129924.jpg
- Kawasakiho růže zdroj: fotografie poskytl Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1300/129919.jpg
- Kawasakiho růže zdroj: fotografie poskytl Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1300/129926.jpg
- Kawasakiho růže zdroj: fotografie poskytl Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1300/129927.jpg
- Kawasakiho růže zdroj: fotografie poskytl Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1300/129922.jpg