Dosud největší výstava o Josefu Čapkovi nabídne tisíc děl

Praha - Retrospektivní výstava děl Josefa Čapka nabídne v Jízdárně Pražského hradu stovky obrazů, kreseb a ilustrací. K vidění budou známá díla, jádro výstavy ale bude tvořit Čapkova dosud neznámá tvorba; díla sháněli pořadatelé převážně od soukromých sběratelů. Výstava, kterou zahájil prezident republiky Václav Klaus, potrvá do 17. ledna příštího roku. Reprízu zhlédnou návštěvníci Východočeské galerie v Pardubicích od března do května 2010.

Výstava chce představit osobnost Josefa Čapka (1887-1945) co nejplastičtěji, poukázat na šíři jeho aktivit a zdůraznit jeho osobitý přínos českému umění. Zahrne v odpovídajících proporcích všechny oblasti Čapkovy výtvarné tvorby a naznačí paralelní vazby na Čapkův odkaz literární a myšlenkový.

Mnohé ze shromážděných prací byly naposledy vystaveny roku 1946 na Čapkově posmrtné výstavě v Umělecké besedě, některé dokonce nebyly dosud evidovány nebo byly považovány za nezvěstné. Návštěvníci zhlédnou přes 200 kusů olejomalby, téměř 500 kreseb nebo ilustrací a 240 náčrtků, knih, plakátů a časopisů.

„V podstatě v každém oddělení výstavy můžeme najít některá díla, která mohli vidět maximálně dnešní osmdesátníci. Snažili jsme se shromáždit co nejpestřejší výběr a nespoléhat se jen na pozůstalost a veřejné galerie, ale oslovili jsme i mnoho soukromníků. Výstava je členěna tak, že hlavní prostor Jízdárny je věnován jeho volné tvorbě, grafice a zejména malbě. V patře je umístěn výběr z tvorby užité – scénografie, knižní obálky, plakáty, karikatury a samozřejmě dětské ilustrace,“ přibližuje koncepci výstavy její kurátorka Pavla Pečinková.

Josef Čapek je mimořádnou osobností české kultury 20. století, která zasáhla do řady tvůrčích odvětví. Jako výtvarník se výrazně uplatnil v oblasti malby, grafiky a ilustrace, karikatury, typografie a scénografie. Paralelně se věnoval i literární tvorbě a psal povídky, novely, dramata, moderní pohádky pro děti i reflexivní prózu mimořádné myšlenkové závažnosti a hloubky. Před první světovou válkou patřil ke klíčovým představitelům české avantgardy a jeho tvorba výtvarná i teoretická byla zaměřena k osobité adaptaci expresionismu a kubismu. Od 20. let stál jako solitér mimo dobové kolektivní programy, i když nové výtvarné tendence stále sledoval a kriticky komentoval.

Z avantgardy přijal důsledně jen požadavek vnitřní svobody a autentické tvorby a od otázek moderní umělecké formy se postupně propracoval k pojetí umění jako závažné výpovědi vztahující se k zásadním otázkám lidské existence. Zdůrazňoval především etická kritéria umělecké tvorby, nezajímala ho formální kvalita, řemeslná úroveň či progresivita díla, ale poctivost a pravdivost umělcova vyjádření a hloubka jeho životního poznání.

Vydáno pod