Recenze: Hodinu nevíš - ne tak docela fiktivní demoverze

Film Hodinu nevíš chce podle tvůrců především nastínit odpovědi na otázku, jak se z poměrně intelgentního a milého mladíka může stát vrah. Svátek natočil formálně sevřený snímek, do něhož necpe žádné intelektuální kudrlinky (stal se vrahem, protože má rozervané nitro), obviňování společnosti (stal se vrahem, protože vyrůstal v dětském domově) ani rádobypřesahy do smrtelníkovi skrytých úmyslů vyšší moci (stal se vrahem, protože měl vnuknutí). Zdá se ale, že důvodem byla spíš obava, aby nepřestřelil, než záměr. Svátek se drží formy (což je samozřejmě sama o sobě věc chvályhodná) tak urputně, že se nedokáže vymanit z některých klišé a navíc nenechává divákovi na domýšlení téměř žádný prostor.

Co ty na to, Freude

Hynek (tak se jmenuje filmový Zelenka) je už na první pohled zvláštní kluk a zvláštní je v tomhle případě eufemismus pro divný. Jeho představitel Václav Jiráček působí vizuálně přesně tak slizce, jak se očekává od chlapce, který vyrůstá jen se starostlivou matkou (nebylo to už někde?), v kolektivu je tichý až zakřiknutý a k nemocným soucitný, ale pod ulíznutými vlasy se mu v hlavě honí všelijaké temné myšlenky. Možná je to tím, že si jako malý hrál v nemocnici na schovávanou a viděl umřít člověka. Pletené vestičky nenosí, ale když někoho zabije, sedí u gramofonu ve své ošuntělé garsonce a poslouchá operu - ne, žádná zvířátka přitom nevycpává.

Touží stát se doktorem, ale po šestém neúspěšném pokusu zdánlivě rezignuje, odstěhuje se od matky a nastoupí v nemocnici jako sanitář. Prvnímu pacientovi pomůže na onen svět s - dá-li se to tak říct - dobrým úmyslem. Z toho, co provedl, je mu spíš špatně, než že by v něm jeho čin snad vyvolal zvrácené vzrušení. Když ale všechno hladce projde, uvědomí si, jak mocný prostředek má k dispozici, aby se mohl pomstít povýšeným doktorům za všechna příkoří. A začne pacienty vraždit zcela promyšleně.

Blikající žárovky, rybí oko a leknutí

Svátek hodně sází na atmosféru a sázka mu vychází - příběh se odehrává v nekonkrétní době za hnusného počasí, povětšinou v noci, oprýskaná nemocnice (točilo se i v té brodské) působí bezútěšně, depresivně a neosobně a chodby jsou osvětleny sporadicky jako někde v bunkru. Hynkův byt a byt jeho matky připomínají byty po penzistovi, který nedávno zemřel a předtím minimálně dvacet let nevyšel ven, jedině s šusťákovou taškou pro čtvrtku chleba. Ponurý svět je zešeřelý a namodralý a občas při pohledu Hynkovýma očima zdeformovaný, jako když máte dvacet dioptrií a někdo vám rozšlápne brejle.

Psychoefekt si ale Svátek kazí tím, že pro samou formu pozapomene občas na zbytek. Hodinu nevíš není nudný film, jen působí spíš jako nějaká demoverze. Příběh se sune po pečlivě umetené chronologické cestičce bez jediného úkroku stranou. Režisér se nepouští do žádných psychologických her s divákem, po akci následuje vždy reakce, už napodruhé nijak překvapivá, v tomhle případě: někdo mě naštval - někoho zabiju. Musí se ale uznat, že o překvapení není nouze v závěru, jenž dělá čest názvu filmu a je tak rychlý, že mezi leknutím a titulky ani nestačíte mrknout.

Místo pro smích a oddych

Největší slabinou filmu jsou dialogy, které navíc herci nejednou pronáší tak, že se divák neubrání uchechtnutí, což zajisté nebylo Svátkovým úmyslem. „Není možné dát prostor pro ironii či nadsázku, zvlášť s tématem a žánrem, který není v našich končinách právě obvyklý. Tohle opravdu není komedie, tady není místo pro smích a oddych,“ prohlásil totiž.

První úsměv vyloudí ale už rozhovor Hynka s panem Sládkem (Stanislav Zindulka), první obětí, který chce, aby mu sanitář zkrátil bolestivé umírání. Nevěřím, že by někdo takovou žádost začínal stejnými slovy i intonací, jako když si chce půjčit od souseda mouku (Hynku, prosím vás, já bych vás chtěl poprosit… zbavte mě toho trápení). A Ivan Franěk v roli Hynkova nepřítele doktora Valenčíka nejednou artikuluje, jako by měl opařený jazyk. Naopak povedenými postavami jsou Jarek Hylebrant jako sluchově postižený cukrovkář nebo Jaromír Dulava coby patolog, připíjející v márnici na zdraví lihem. 

Hodinu nevíš - v kinech: od 27. 8.; režie: Dan Svátek; scénář: Dan Svátek, Miroslav Skačáni (autor knihy Vraždy ze závisti, inspirované Zelenkovým případem); kamera: Jakub Šimůnek; hudba: Varhan Orchestrovič Bauer; titulní píseň: Richard Müller; hrají: Václav Jiráček (Hynek), Ivan Franěk (doktor Valenčík), Zuzana Kronerová (vrchní sestra), Petra Nesvačilová (sestřička Markéta); v cameo rolích se objeví na plátně Jana Krausová, Miroslav Táborský, Jaromír Dulava, David Švehlík nebo Zita Kabátová a také nejvyšší Čech Tomáš Pustina.

Po Normalu (ne, nebudu se pouštět do srovnávání) je Hodinu nevíš dalším českým filmem, který vychází z příběhu skutečného vraha. Pro Svátka je to podruhé, kdy sáhl po true story - poprvé ve svém celovečerním debutu Zatracení o českém pašerákovi drog v thajské věznici, a výsledek není zcela marný, i když Hnátova kosa na kámen nedopadla. Ale třeba takový Klíček, který chce divákovi také předložit kousek skutečnosti ve strašidelném obalu, rozhodně porazí. Uvidíme po Vánocích, jak si v téhle společnosti povede film o Kájínkovi.