Praha – Viliam Poltikovič se se slovenskými Romy setkával každé léto, když jezdil na Slovensko k babičce na prázdniny. Tábořili na louce a jejich život i oni sami na něj působili "bizarně a magicky". V roce 1992 natočil o osadě Žehra na Spiši snímek Stěhování osady. K romské problematice v této chudé oblasti se vrátil i dokumentárním filmem Romský král, při jehož sledování se o magičnosti příliš mluvit nedá. Natáčení probíhalo šest let, od roku 2002 do roku 2008. Česká televize tento dokument uvede dnes ve 20:00 na ČT2.
Bůh jako romský král
Poltikovičův snímek utvrzuje v tom, že romské ghetto je svět sám pro sebe, s vlastními pravidly, zákonitostmi a tlustou slupkou (viz například dokument o chánovském sídlišti). Provrtat se pod ni pomohl dokumentaristům Gejza Horváth, který mnoho prozradil na sebe i svou rozvětvenou rodinu – v šedesáti letech má se třemi ženami dvaadvacet dětí.
Co bude zítra, uvidí se
Být otcem průměrné školní třídy není rozhodně nic výjimečného. Od dob prvního natáčení na počátku 90. let se počet romských obyvatel v Žehře zdvojnásobil. Neromské obyvatelstvo se stalo menšinou a zastupitelé, včetně starosty, jsou Romové. Kromě populační exploze řeší problémy s téměř stoprocentní nezaměstnaností, neplacením nájemného, kriminalitou, alkoholismem, lichvářstvím, bytovou výstavbou…
Romové v osadě žijí v chatrčích poslepovaných ze dřeva, plechu a hlíny. Někteří se v 90. letech přestěhovali do panelových domů (což Poltikovič zachytil ve svém prvním snímku ze Žehry), ale populační exploze dalece předhonila bytovou výstavbu. „Podle směrnice mají odpracovat 20 procent na svých nových bytech, ale odpracují sotva pět, z trucu i z lenivosti,“ vysvětluje starosta další problém spojený s důstojnějším bydlením.
Navíc většina Romů z osady je zvyklá žít doslova ze dne na den. „Když dostanou peníze, utratí je a pak si najednou uvědomí: jaj, já jsem nezaplatil nájem,“ říká starosta.
A lichváři začali odpouštět dluhy…
K doslova obrácení v životě o 180 stupňů nepřivedlo Romy ani přemlouvání po dobrém, ani vyhrůžky nebo sankce, ale misionáři nových křesťanských církví. Poltikovič zhruba od poloviny dokumentu sleduje tento zajímavý fenomén, kdy romští pastoři dokázali Romy přesvědčit, že je třeba žít podle Božích pravidel. Přestat pít, tlouct ženu, dělat dluhy a vidět dál než jen do soumraku.
Dokument nijak nerozebírá některé sporné otázky spojené s těmito církvemi (jako třeba nedávno dokument Terezy Nvotové Ježíš je normální), ale sleduje, jak náboženství zasáhlo do života Romů, kteří se zdáli být nenapravitelnými.
Důležitou roli hraje také v životě těch, kteří z osady odešli za lepšími životy do Anglie. Poltikovič tam navštívil několik rodin, mimo jiné taky Cyrila, zetě Gejzy. „Každá země má svého prezidenta nebo krále. Romové jako národnost nemají svůj stát, nemají svého krále,“ říká v dokumentu Cyril, „stále něco hledají, stále něco chtějí, ale nevědí, co chtějí, a nevědí, co hledají. Jejich králem je Ježíš.“