Praha - Ve věku šestaosmdesáti let zemřel dnes ráno v Praze po dlouhodobé těžké nemoci básník, překladatel a esejista Jan Vladislav. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1981 byl donucen k exilu do Francie, kde žil v Sevres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. V pátek 6. března uvede ČT2 od 20:30 rozhovor Terezy Brdečkové s Janem Vladislavem z roku 2007.
Jan Vladislav dopsal svoji poslední báseň
Jan Vladislav se narodil v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Vydal dvě knížky vlastní poezie a první výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila v stoupě.
V literatuře mohl působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s jazykovou pomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.
Kruh nezávislých spisovatelů
Jeho původní poezie zůstávala v rukopisech. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a mohl konečně ukončit studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorátem z filozofie. V období normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několik svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik.
Roku 2003 se vrátil do Prahy, kde publikoval své starší vlastní práce i překlady. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN klubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za dílo překladatelské (2001).
Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa, mě fascinoval Rimbaud. Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.
Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.