Sledovat Petru Valentovou na její nepřiznané, zábavné, zoufalé i motivující cestě k domestikaci, jak svoje životní putování sama pojmenovala na své poslední české výstavě v pardubickém Mázhauzu, je díky pestrosti jejího výtvarného výrazu a sdělování zábavné, osvěžující. Také tato křehká, opravdu ženská výstava, je jednou ze stop, které můžeme jako doklad současného soukromého i výtvarného Petřina života studovat a sledovat.
Recenze: Petra Valentová - Domestikace
Petra žije bouřlivý, mezikontinentální život, nápadně se podobající kolotání jet-society konce šedesátých let. Vlivy česko-finsko-indicko-new-yorské jsou přiznávané a čitelné, naopak, zhmotnělé a využívané. A pozor, prožité. Tím se Petra liší od zevlounů, komentátorů, sociálních kritiků a voyerů - všechno má zažito, má to v sobě. Proto jí podávané zprávy jsou pravé, důvěryhodné a také kvalitní.
Nejvíce času tráví na své významné životní adrese, v New-Yorku. Tam zapnula všechny své motory a její pohyb mezi růžovým poníkem a oázou paní Schapolski zahrnoval nejen vysokoškolská studia a stále více fascinující znalost nejrůznějších center new-yorského a tím ale také světového výtvarného kumštu, ale také reálný pohyb - potápěla se, jezdila na kole, hledala Sáma - prostě vytvářela vědomě i nevědomky tolik ploch, napomáhajících výtvarnému uspořádávání a vnímání, že to v běžném životě obyčejného smrtelníka je takřka nepochopitelné a určitě nezvládnutelné.
Zvláštní je, že na své poslední výstavě americké vlivy vynechává - zato se klaní asijskému kontinentu, kde si pokořila Matku Indii, kterou si připoutala ke kotníku s elegancí domorodé krásky z nejvyšších kruhů, ba dokonce s gracií bollywoodské megastar. Například její velká indická svatba vešla i do indických mediálních dějin, protože fotografie z obřadu naplnily řadu tištěných periodik, a staly se podkladem pro posléze v Praze ( anebo nevím kde a kdy, což je v Petřině domestikačním procesu přirozené a asi i běžné ) vytvořené a vystavené billboardy a komiksy.A ty, s humorem Petře vlastním, zdobí výstavu doslova strhujícím způsobem.
Jaké doklady o její cestě spatříme dále? Vypadá to jako zvláštní materiálová a námětová koláž, ale vedle tří figurek z užitkové hygienické keramiky z Teplic zde visí čtyři krásné indické kresby. Výstava obklopuje její oblíbené plyšové hračky, které jakoby léta připravovala pro další krásné období svého života, pro mateřství. A nemůžeme pominout její letadla, objekt, který ji fascinuje a se kterým obcuje snad nejčastěji!
Jedním z hlavních, krásně dekódovatelných exponátů, jsou právě ony ženským poprsím obdařené figurky, jinak bezpohlavní a sněhově čisté, doposud takřka neobdařené závalem ženských rolí. Petra zde spojuje řadu významů a vazeb, připomíná použitou hmotou ono nepříjemné nehygienické intimno, spojené s vyměšováním, protínající se díky povrchu a barvě s významnými symboly čistoty a nevinnosti.
Název výstavy je jednoznačný - ale dává několik klíčů i důvod k závěrečné poznámce: Domestikace je totiž často bolestivý proces, divoce žijící živočichové se přetvářejí v druhy vhodné k chovu. Domestikovaný organismus lze bez velkých rizik chovat v zajetí, i proto, že v divoké přírodě nedokáže přežít. Domestikace však vždy vychází z vůle řádově vyššího organizmu, u Petry je však domestikace procesem, který s nezměrným úsilím vědomě a někdy snad i podvědomě řídí ona sama. Dokonce je úžasné, že jej pojmenovala sama i jako objekt, cíl celého dění. U Petry je to však souběžně i reakce na pocity a situace, které prožívá při svém neustálém přesouvání se mezi kontinenty a kulturami; při těchto rychlých přesunech obrací naruby nám, pozemšťanům jasné a námi asi i nevědomky tvrdě hájené a vnímanou skutečnost zjednodušující pojmy jak geopolitické tak ostatní - její domestikační cesty a tempo zrušily významy východ-západ, sever-jih, Asie-Amerika, civilizace-barbarství, kultura-teror, totalita-demokracie, rozvinutý-rozvíjející se, vlastní-cizí, …. Frekvence jejích cest mne dokonce vede k neuvěřitelnému, ale matematicky i jinak logickému závěru - Petra je teď, ale u ní možná jen dočasně, domestikována. Ano, ano, jejím místem, kde ochočena a spokojeně, neohrožena, žije a přitom putuje, je paluba letadel. Ano, ona neopustitelná klec, vznášející se mezi Amerikou a Finskem, Čechami, Indií, Izraelem a bůhví kde ještě, tak tato klec je oním místem, které Petra stále častěji vyhledává. Je tam domestikována a shlíží odtamtud s klidem a doslova s nadhledem na ona naše hemžení přátelsky a přitom svrchu. A ještě o tom podává báječné výtvarné zprávy.
Petra Valentová:Domestikace Galerie Mázhauz / Pardubice / Pernštejnské náměstí do 31.3. 2009. Po - Pá 8:00 - 17:00, SO - Ne 13:00 - 18:00
Pozor, opravdu poslední výstava v těchto prostorách !