Recenze: Hlídač č. 47 - ve službách horlivé popisnosti

Příběh vysloužilého vojáka z první světové války, který přichází se svou ženou na osamělou nádražní stanici číslo 47, aby zde nalezl štěstí a klid, je vyprávěn chronologicky, poctivě, atraktivně a bezdůvodně. Filmové adaptace literárních klasik zpravidla akcentují tematický vztah mezi starší předlohou a aktuální současností, obracející se k modernímu divákovi. V případě Hlídače se žádná souvislejší paralela se současností neobjevuje, snad s výjimkou obecného zamyšlení nad tématem manželské nevěry a lidské malichernosti, vedoucí až k zločinu.

Tvůrci ke klasicky dramatickému rozložení předlohy zvolili realisticky popisný obrazový styl, místo nabízející se vizuální či obsahové stylizace. Děj se stává předvídatelným od prvních scén, což mu ubírá na napětí i možné aktuálnosti. V úloze diváků jsme vytěsněni k obdivu hereckých výkonů v líbivě obrazovém zpracování, které nezapře ovlivnění estetikou reklamních spotů.

Tak působí hlavně scény Doušových halucinací, kdy jsou hrdinovy smysly ohlušeny zvukem a obrazy krvavého boje i zjevováním obviňující ex-přítelkyně Aničky, sestry jeho současné manželky. Tyto snové flashbacky, prolínající se celým příběhem, působí atraktivně pouze zpočátku a častým opakováním se brzy okoukají. Nesmyslně dlouhý prostor je zde věnován například scéně, kdy je domněle ohluchlý Douša v tichu odvážen dvojicí traťových úředníků na osobní drezíně na vyšetření. Sekvence působí obrazově krásně, ale nemá hlubší smysl.   

Herci

Prostorem daným hlavní rolí se představuje Karel Roden v typické masce obhroublého drsňáka, známé televizním divákům z reklamní „podnikatelské série“. Hercův sošný typ je zajímavě rozehrán až v závěrečné čtvrtině příběhu, kde Douša předstírá svou hluchotu, aby se stal němým svědkem pomlouvání sousedů a nevěry své ženy. Roden zde překvapivě citlivě předvádí náladové polohy od předstírané hluchoty k šibalsky zvídavému baziliškovi, slídícímu po pravdě.

Přesvědčivě působí herecké výkony představitelů vedlejších rolí, zejména ministranta v podání Vladimíra Dlouhého. Tento protagonista jemně vytváří v rámci bytostné dekadence obraz duchovního mrzáka bez lásky, který se sníží až k úlisnému pokusu o znásilnění Doušovy manželky.

Naopak nevýrazně vyznívá výkon Doušovy manželky v podání Lucie Siposové. Její přerod od ukázněné manželky k nevěrné cizoložnici působí těžkopádně a divácky fádně, což se bohužel týká i jejího milence Ferdy Václava Jiráčka, který zaujme spíše na úrovni typu.

Film Hlídač č.47

lze doporučit jako příjemnou dramatickou relaxaci, pakliže se chceme v kině spíše koukat, než přemýšlet. Tento úkol se režiséru Renčovi podařil dokonale, i když jsme od něj čekali více s ohledem na jeho odvážně syrový debut Rekviem pro panenku (1991). Na druhé straně lze ale Hlídače č. 47 označit za nejlepší film, který od té doby natočil.

Celkové hodnocení: 65 %