Let čarodějnice je druhý román jednoho z nejzajímavějších současných autorů Emila Hakla (1958). Autor se zatím nejvíce proslavil novelou O rodičích a dětech (2002), za niž získal cenu Magnesia Litera a kterou zfilmoval Vladimír Michálek. Kromě ní vydal mj. knihu povídek O létajících objektech (2004) a román Intimní schránka Sabriny Black (2002).
Recenze: Emil Hakl - Let čarodějnice
S tím má Let čarodějnice (skoro) společné prostředí, byť tentokrát to není reklamní agentura, ale společenský týdeník či obecněji svět médií. Samo pracovní prostředí ale až tak důležité není - postavy vykonávají práci, která jim sice není protivná, ale bez níž by se jak okolní svět, tak postavy samy docela dobře obešly - kdyby nepotřebovaly peníze.
To je celkem běžná a všední situace a ani hlavní hrdina románu Let čarodějnice, vystupující pod nejrůznějšími veselými i obvyklejšími jmény - např. Blboš, Pyšan, Karel aj., není na počátku ničím výjimečný; rozvedený editor společenského magazínu, do práce si krátí cestu přes nákupní centrum, v práci si (kromě vlastní práce, jež se také popisuje) povídá s kolegyněmi a nabízí jim zákusky, z práce chodí na kafe s kamarádkou Barunkou, občas spí u ní, skoro nikdy s ní, občas chodí za matkou…
Jednou si ale koupí nůž a brzy na to ho použije - zabodne ho do člověka, který mu zkříží cestu. Od této chvíle autor zůstává v „rovině všední skutečnosti“ jen částečně. Hrdina sice začíná pátrat po osudu své oběti a bát se spravedlnosti, ale všechny všední věci se dějí jakoby mimochodem a mnohem větší důraz je kladen na věci a děje, které stojí na hranici ne-li uvěřitelného, tak rozhodně toho všedního pražského života - a které jsou mnohem zajímavější: například opojné šištičky, let do Lisabonu, láska v Lisabonu, cesta s vlídnou čarodějnicí do středu země a zase zpátky…
Psát o životě hlavního hrdiny po osudovém bodnutí konkrétněji by znamenalo ochudit čtenáře o strhující proud vyprávění, který ho do sebe vtáhne a nepustí, dokud nedočte do poslední stránky. Jeden příklad ale uvedu. V knize hrají poměrně velkou roli opojné šištičky - nastrouhané do míchaných vajíček způsobují úžasné šestihodinové halucinace. Ty jsou popsané tak sugestivně, že jsem při čtení měla pocit, že ony halucinace skutečně prožívám, že jsem opravdu ony šištičky ochutnala, ovšem bez nepříjemných vedlejších příznaků. Možnost „legálního fetování“ ovšem zdaleka není tím hlavním důvodem, proč si Haklův román přečíst.
Tím hlavním pro mě byla lidská sounáležitost a jakási prazákladní dobrota jeho postav, byť jak postavy, tak jejich činy a vztahy mají daleko k dokonalosti. „A pak už jsem jen vyhlížel ven z vozu a registroval, jak mě pozvolna naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí,“ říká hrdina v poslední větě knihy - a přesně ten pocit mě naplňoval při jejím čtení.