Poslední sbohem malířce Jitce Válové

Pohřbu se zúčastnilo zhruba 200 lidí. „Byla to výrazná umělkyně, která byla bohužel spíše známá v zahraničí než u nás,“ řekl při bohoslužbě farář Jiří Neliba. Podle Marie Vydrové, která ji ošetřovala, měla výtvarnice připravené oznámení o svém úmrtí už 2,5 roku. Je prý stručné a doplněné kresbou symbolizující Jitku a její sestru Květu. Malířka v něm podle ošetřovatelky neuvedla věk, kterého se dožila. „Vždy říkala, že známí to vědí a těm ostatním, co je po tom,“ řekla novinářům Vydrová.

S malířkou se přišel rozloučit i sochař Olbram Zoubek, jenž obě sestry znal celý život. Novinářům řekl, že měly těžký osud, jelikož byly chudé a pronásledované. Hovořil také o tom, že byly neoblíbené mezi tehdejšími politiky, kteří je označovali jako „skvrny Kladna“. „Přesto byly veselé a byla s nimi sranda. Všechno překonaly, měly svůj svět, svoje kouření a trošku toho červeného vína. Žily a krásně malovaly,“ řekl Zoubek. „Je to úžasné setkání s obyčejností, která byla povznesena na takovou úroveň, že vypadá téměř jako setkání s mýtem, a to je legendarizovalo,“ doplnil historik umění Jiří Ševčík.

Svůj talent uplatňovala Jitka Válová ve figurální tvorbě. Její útlé a protáhlé postavy, zachycené v pohybu, vypovídají o vztazích, osudech, náladách, často v extrémních situacích. Na počátku její tvorby stály neorealistické studie z kladenských hutí, na opačném pólu pak lité kresby s hudebními a figurálními motivy. Inspirací jí byly také prehistorické figury. Za svůj život vytvořila desítky monumentálně koncipovaných obrazů, stovky kreseb a grafických listů.

Sestry Válovy se narodily 13. prosince 1922

Po druhé světové válce Jitka nastoupila na VŠUP do sklářského ateliéru u Josefa Kaplického, později přešla za Květou do ateliéru Emila Filly. Umělkyně měly mimo několika společných výstav se skupinou Trasa dvě malé výstavy v Kladně v letech 1958 a 1959. Tehdejší režim jejich tvorba popouzela, spisovatelka Marie Majerová o nich dokonce mluvila jako o „vředu a černé skvrně na tváři Kladna“. Výtvarnice později vzpomínaly, že neměly peníze ani na plátna a živila je matka ze své penze.

Obě přivítaly uvolňování režimu v 60. letech, v roce 1966 se ve Špálově galerii v Praze konala jejich první bilancující výstava. Byla však na příštích 27 let poslední, navíc okupace sovětskými vojsky sestry zasáhla natolik, že na tři roky přestaly malovat.

Až v roce 1983 upozornila na jejich práci výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu. Po roce 1989 pak mohly sestry Válovy vystavovat i v zahraničí, představily se například v New Yorku, Londýně, Manchesteru, Barceloně a Budapešti. Dostalo se jim i významného ocenění, roku 1994 jim byla udělena ve Vídni Herderova cena.

V roce 2003 obdržela Jitka Válová jako první cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury, kterou symbolicky převzala také jako ocenění za dílo své sestry. V roce 2007 dostala medaili za podporu české kultury, loni jí byl udělen čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Její malby a kresby jsou mimo jiné součástí sbírek Národní galerie.

Obě malířky zůstaly svobodné a až do roku 1998, kdy Květa zemřela, žily a tvořily společně v rodném Kladně. Sestřina smrt Jitku hluboce zasáhla, v malování pokračovala až po dvouletém smutku. Dílu a životu obou sester byla věnována řada monografií i článků, jejich osobnosti zaujaly také filmaře. Dokument o nich natočili například režiséři Ester Krumbachová či Svatopluk Vála. Zájemci si mohou do 17. dubna prohlédnout výstavu sester Válových Malá retrospektiva v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích.