Nesvatbov: Milujte se a množte se, milí pozemšťané

Na vesnici Zemplínske Hámre narazila Erika Hníková, když koketovala s myšlenkou natočit svůj třetí celovečerní dokumentární film o singles. „Zjistila jsem, že městští, tedy ti, kteří si svou samotu vybrali dobrovolně, mě vlastně moc nezajímají. Hledala jsem tedy dál, až jsem čirou náhodou narazila na slovenskou vesnici, která je specifická svým starostou. Dokázal v obci všechno proměnit k lepšímu, ale aby se mu tam rodily děti, to se mu nedaří,“ vysvětlila dokumentaristka.

Dámy a pánové, zadejte se

Není žádnou novinkou, že demografická situace na vesnicích – a neplatí to zdaleka jen pro české – není nic radostného. Ani Zemplínske Hámre se od ostatních příliš neliší: mladí lidé odcházejí za prací nebo za studiem do měst, kam se často přestěhují, a seznamovací možnosti těch, kteří zůstanou, tak nejsou úplně nejpestřejší. Tři zemplínští pětatřicátníci, kteří svolili s natáčením, mohou partnera potkat prakticky jen v kostele nebo v hospodě, ti zaměstnaní možná ještě v práci, ale i tam se setkávají stále se stejnými lidmi.

Být neprovdanou dívkou v letech je sice pořád „taková choulostivá věc“, ale soucitné pohledy už nezavrabčené po návsi nedoprovází. Slovy pana starosty „rodina už nie základ štátu“, a tedy i tlak okolí a společnosti jako motivace k tomu, najít si partnera a mít děti, není zdaleka tak silná. Tři hrdinové dokumentu – Monika, Jančo a Ďoďo – na rodinné štěstí nerezignují, spíš je jim tak nějak jedno, aspoň ten dojem vyvolávají. Snad až na Moniku, i když i ta, zdá se, se dovede smířit s jakoukoli životní situací.

Kostel a delirium

Navíc má Boha a také matku, s níž žije ve společné domácnosti. Ta si sice občas povzdychne, že Monika po ní není tak dravá a že za jejích mladých let to ve vsi jinak žilo – čímž se dotkne další problematiky: odeznívající vesnického pospolitosti –, ale její dcera takové poznámky jen přechází úsměvem a pokrčením ramen. Monika možná postrádá možnost o někoho pečovat, Jančo a Ďoďo ale k hledání partnerky chybějící rodinné zázemí (když už nic jiného) nežene. Maminka vyžehlí, maminka navaří. A má-li člověk pocit, že přeci jen chybí něco ke spokojenosti, stačí zajít na jedno… na dvě, na tři.

„V obci Zemplínske Hámre žije v současnosti 1260 obyvatel. Nezadaných neboli nezavrabčených ve věku 25-40 let je okolo 45. Je to určitě vysoké číslo a trend se nemění. To mě znepokojuje. Příčiny jsou u mužů a žen různé. Pro ženy je to kostel a domov, pro chlapy je to hospoda a delirium,“ potvrzuje i starosta. V boji proti vymírání zemplínských obyvatel, potažmo světové populace, se ale nevzdává. A vytahuje zbraň nejtěžšího kalibru – seznamovací večírek.

Zachraňte Zemplínske Hámre, zachráníte planetu

Formanovská akce, která je vrcholem filmu a do níž starosta vkládá velké naděje, se ale nepodaří. Tombola, vemlouvavý starostův proslov, folklorní vložka, sbližovací hry typu „udržte balonek mezi svými čely“ ani alkohol k párování nevedou. Parket zeje prázdnotou, většina nezavrabračených zůstala doma a hrstka těch, co přišli, se do seznamování dvakrát nehrne. 

„Půl roku se to připravuje a oni nepřijdou, krávy blbé… mám chuť vyhlásit rozhlasem, nechť se naloží do octa i s panenskými blánami,“ stěžuje si druhý den po večírku starosta. Zklamán, ale neodrazen dál poroučet zemplínským srdcím. Přinejhorším je tu možnost, že se naplní jeho vize: „Jestli se budeme k přírodě chovat jako dosud, tak Země nevydrží dlouho… Ty geneticky vhodnější odstěhují na Mars, třeba tam budu starostovat nějaké obci, tam něco takového nebude, protože všichni budou mít starosti, aby se Mars zalidnil.“

Hořkosměšný Nesvatbov

Situace, které dokument zachytil, působí zábavně, jistě, na první dobrou jsou humorné pro potrefené i nepotrefené. Donkichotské snažení starosty, osamělého rytíře v boji s lhostejností těch „krásných mladých lidí“, kteří nemyslí dostatečně na budoucnost, i rozumování (především mužských) protagonistů. Škoda, že se dokumentaristce nepodařilo natáčet i se starostovou ženou nebo se dostat zemplínským víc pod kůži, i tak ale by byla asi převládajícím pocitem z celého snímku absurdnost, o to spíš, že to všechno je skutečnost. 

Přitom se nelze zbavit dojmu, že starostovo snažení je sice místy až hmatatelně trapné, zároveň ale smutné kvůli marnosti, kterou končí veškeré jeho snahy coby jakéhosi deus ex machina o rozmotání bezvýchodné situace v Zemplínske Hámre. On totiž o jeho zásah vlastně nikdo moc nestojí.

Takže ano, Nesvatbov je humorný, ale… „Ale je to takový ruský smích skrz slzy,“ říká Erika Hníková, „protože ve filmu si nikdo nikoho nevezme, nikdo žádnou lásku nepotká. Nemá tedy happy end, po kterém touží starosta, protože, jak zní slogan snímku, srdci se nedá poroučet.“

Dokument Nesvatbov, který měl premiéru na MFDF Jihlava 2010, vstupuje do kin 9. prosince. Vznikl za podpory České televize.