Evoluce 4 z revoluce: Každá doba o dvou kůrkách

Praha - Čtyřdílný dokument Evoluce 4 z revoluce je portrétem čtyř osobností, které při sametové revoluci cinkaly klíči a po listopadu se rozhodly využít možnosti, jež se jim otevřely. Režisér Pavel Koutecký a po jeho smrti Jan Šikl zachycovali jejich předsevzetí, hledání a pochybnosti po dobu dvaceti let. Protagonisty časosběrného projektu nejsou jen nepochopený Michael Kocáb, nezařaditelný Martin Mejstřík, věčný demonstrant Jan Ruml a hledající se Kryštof Rímský, ale v zastoupení jejich příběhů i „my všichni dvacet let po sametu“, protože i my jsme se změnou, která obrátila „svět“ vzhůru nohama, nějak naložit museli. Bilancovat u televizních obrazovek můžete po čtyři listopadové večery na ČT2 (pořady bude také možné zhlédnout v archivu iVysílání).

„Všichni mají strach z bulvarizace. Musíte získat důvěru. Přesvědčit, že i když pracujete se stejnými vstupními daty, váš cíl je jiný. Ve střižně jsem na to pak mockrát narazil. Nabízela se spojení, kdy jsem mohl svého hrdinu shodit, ale bylo by to samoúčelné,“ uvedl Šikl ke zpracování kilometrů filmu do čtyř sotva hodinových dokumentů.

S natáčením začal Pavel Koutecký v roce 1990 pro jeden z posledních filmových týdeníků promítaných v kinech. S kamerou tehdy navštívil sedm osobností spojených s listopadem 89, z natočeného materiálu vznikly postupně čtyři dokumenty, poslední s názvem Hledači pevného bodu v roce 2001. Koutecký se rozhodl pokračovat dál v mapování osudů čtyř protagonistů, štafetu po jeho tragickém úmrtí v roce 2006 převzal dokumentarista Jan Šikl.

Senzace s bulvární příchutí opravdu není to, co může divák od snímků očekávat. Dokument Evoluce 4 z revoluce se, jak koneckonců název napovídá, snaží zachytit vývoj, kterým prošli čtyři protagonisté za dvacet let, zda a jak se proměňovaly jejich představy, vize a ideály zároveň s proměnou společnosti.

Ukazuje čtyři muže, jejichž život do různé míry ovlivnila politika a kteří jejím prostřednictvím (s výjimkou Kryštofa Rímského) ovlivňují životy jiných. Odkrývá hladkou slupku veřejných činitelů, ne proto, aby hledal zranitelná místa, ale aby našel autentické stopy proměn lidí, kteří jsou shodou okolností také politiky. Takové nahlížení samozřejmě přináší okamžiky osobní a křehké, ač sud, do něhož dovolili filmařům vstoupit, je u každého z protagonistů jinak široký.

„Je to Titanic a já jsem jeden z mnoha kormidelníčků,“ říká MICHAEL KOCÁB (8. 11. 20:00), poslanec Federálního shromáždění, předseda komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa. Popularitu, kterou mu tato funkce vynesla, ztrácí o pár let později po vytunelování fondu Trend. Důležité je pro něho dotahovat věci do konce, řídí se svobodomyslným srdcem muzikanta i lajnování vyžadující hlavou politika a podnikatele, oboje dohromady ale vždy nejde. Kapitalismus je pro něj hřiště, nebojí se výzev ("Já už dneska nechci nic, reprezentativní politickou funkci bych třeba za deset let vzal, třeba na úrovni ministra by mě bavilo dělat,„ prohlašuje téměř prorocky v roce 1999, tedy přesně deset let před tím, než se stane ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny), ale to jej nezbavuje pochybností, které ovšem maskuje za humor a exhibování. Chtěl by mít kontrolu i nad dokumentováním svého života, ztratí ji ale při návštěvě filmařů u jeho rodičů, což je, nedá se to jinak říct, kouzelná scéna. “Chci, aby mi bylo přesně rozuměno, a to se mi stále nějak nedaří,„ zní Kocábova slova, která by zároveň mohla být shrnutím jeho “dvacetileté evoluce".

"Ptám se Boha pořád, co dělám špatně, proč nemůžu mít nic normální. Proč to nejde běžet normálně, proč musím jít pořád čelem," prohlašuje v závěru dokumentu MARTIN MEJSTŘÍK (11. 11. ve 20:55). S překvapivou otevřeností nechává dokumentaristy nahlédnout do svého soukromí, v němž je, zdá se, podobně jako v politice zarputilým bojovníkem za vlastní pravdy. Na začátku studentský vůdce, který bydlí v prádelně a koupe se v hrncích na vyvařování prádla, věří ovšem, že toho může mnoho změnit. Na konci před rozpadající se chalupu na venkově, trpčejší, ale ne zatrpklý a stále revoluční. Hledající se solitér, který si život komplikuje tím, že kritizuje ty, kteří kritiku slyšet nechtějí.

„Člověk musí počítat s tím, že politika žádnou vděčnost nezná,“ povzdychl si JAN RUML (17. 11. 20:00) v roce 1997. Ministr vnitra i předseda parlamentní strany, který si myslel, že vždycky zůstane nestraníkem. „Vzpírám se politické moci, vyžaduje to ale dost energie,“ prohlašuje. Politika je pro něj magicky přitažlivá, odchází z ní, aby se vracel, a vrací se, aby odcházel. Revoluce musí proběhnout i v nás, tvrdí, a tak demonstruje, kandiduje, sází stromy, pochybuje a zkouší. "Je to frustrující. Člověk tu sedí a zvažuje, jestli by se neměl vrátit do politiky. Bez vlivu to nezmění," bilancoval posametové dvacetiletí krátce předtím, než v roce 2010 stoupil do Strany zelených.

KRYŠTOF RÍMSKÝ (18. 11. 20:55) je jedním z nejmladších účastníků listopadových studentských demonstrací. V roce 1989 mu bylo 14 let. Prošel si dlouhým a složitým dospíváním, které ho nenasměrovalo k politice, ale k herectví (jeho otcem je mimochodem herec Pavel Rímský). "Snažil jsem se chovat slušně a myslel jsem, že oni se taky tak budou chovat, ale zklamal jsem se, a tak jsem se stal rebelem," prohlašuje do kamery v roce 1990, na začátku cesty, která ho vedla přes anarchistické období, koketování s drogami a blonďatý přeliv až na DAMU a k založení vlastní rodiny.

Ač jde o čtyři samostatné dokumenty, příběhy jejich protagonistů se navzájem prolínají, jak se i protínaly jejich aktivity ve veřejném životě. S výjimkou Kryštofa Rímského, který politický život prožíval intenzivně na začátku 90. let, pak z něho ale utekl, je polistopadový život ostatních tří úzce spojen s politikou. Změny, kterými za dvacet let prošla česká společnost (a na nichž se více méně i podíleli), vnímají poněkud hořce, nicméně nerezignují.

Nejlépe jejich postoj vystihují už zmíněná slova Jana Rumla: „bez vlivu člověk nic nezmění“. On i Michal Kocáb se domnívají, že se jim daří a podaří ubránit „zpapalášovatění“ a každou politickou nabídku berou jako výzvu, aniž by se do ní ovšem pouštěli s naivitou. Zastupují (myšleno svým postojem naznačeným v dokumentu, nikoli politicky) lidi, kteří věří, že i přes pochybnosti, oprávněné zkušeností, je správné pokoušet se o změnu. Martin Mejstřík je mnohem skeptičtější. K politice (a pokusům o změnu) se zcela zády neotáčí, je ale natolik rozčarovaný rozdílem mezi praxí a představami, že se obává opětovného boje s větrnými mlýny.

A co vy, je i u vás hořkost převládajícím pocitem posametové bilance?

  • Jan Šikl zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2084/208314.jpg
  • Michael Kocáb zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2083/208290.jpg
  • Martin Mejstřík zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2084/208305.jpg
  • Jan Ruml zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2084/208306.jpg
  • Kryštof Rímský zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2084/208313.jpg
  • Michael Kocáb a Martin Bursík v dokumentu Evoluce 4 z revoluce zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2051/205063.jpg
Vydáno pod