Praha - Hlad dosahoval hrozivých rozměrů, do toho všeho zima a bombardování. Denní příděly jídla se postupně ztenčily na krajíc chleba na den a výjimkou nebyly případy kanibalismu. Při vyprávění pamětníků německé blokády Leningradu během druhé světové války dodnes mrazí v zádech. Až vojska Leningradského a Volchovského frontu po několikadenní operaci 27. ledna 1944 prolomila obležení města. Po 900 dnech tak skončilo nejtragičtější období třísetleté historie města. Před začátkem blokády v září 1941 žilo v Leningradě 3,2 milionu lidí, v lednu 1944 jich zůstalo jen asi půl milionu.
Obyvatelé Leningradu trpěli blokádou města 900 dní
Leningrad byl spolu s Moskvou a Kyjevem jedním z hlavních směrů operace Barbarossa, nacistického plánu pro útok na Sovětský svaz v červnu 1941. Německé velení původně plánovalo dobytí tohoto strategického města, na poslední chvíli, kdy Němci již překonali většinu obranného valu a protitankových zátaras vybudovaných za pomoci hrdinných obyvatel města, dal nacistický vůdce Adolf Hitler rozkaz k zastavení dobývání a k zahájení oblehání Leningradu a jeho postupnému zničení bombardováním. Na případné nabídky na vydání města neměl být brán zřetel. Prioritou se stala ropná pole na ruském Kavkaze.
Vojenští historici hodnotí Hitlerův rozkaz k zastavení dobývání města za hřích proti zákonům války. Omyl německého velení navíc spočíval podle nich i ve skutečnosti, že Leningrad byl obklíčený jen v létě. Velké překážky, jezera, toky a bažiny, které v létě pomáhaly německé obléhací armádě, se v zimě, když Ladožské jezero a Něva zamrzly, staly dobrými dopravními cestami. Tak vznikla známá „cesta života“, kterou bylo město alespoň částečně zásobováno.