Jsou biopaliva omyl, nebo je v nich skutečně budoucnost?

Svět ten pocit už zná. Ropný šok na začátku 70. let důrazně připomněl, že plná nádrž v autě není nic, na co bychom měli nárok. Ropa se tehdy poprvé – a s drtivým účinkem – stala nástrojem globální politiky. Její zásoby nejsou nekonečné, neobnovují se a stále intenzivnější těžba je neustále vyčerpává. Vyšší ceny ropy sice dovolují otvírat nová a hůře přístupná ložiska, tento trend ale nejde držet donekonečna, a tak začali lidé hledat zdroj pohonu svých aut nikoli pod zemí, nýbrž na povrchu.

Původně vše vypadalo téměř ideálně – zdrojové suroviny vyrostou na polích, uvadající evropské zemědělství dostane nový impulz a všechno bude ekologické a dlouhodobě udržitelné. Ďábel se ale skrývá v detailech. V biopalivech první generace je jich hned několik. Bionafta a bioethanol se rutinně produkují v průmyslovém měřítku, děje se tak ale pouze díky štědré státní podpoře. „Fosilní palivo založené na ropě sice není použitelné tak, jak vytéká ze země, ale energetické náklady na jeho úpravu nejsou nijak velké. U alternativních paliv je situace daleko horší, protože se musí vzít v úvahu energetické náklady na samotné pěstování, náklady na hnojiva,“ vysvětluje Jan Macek, proděkan pro vědeckou a výzkumnou činnost z ČVUT.

Bohužel sluneční energie v biomase je velice naředěná a aby biomasa mohla být konvertována na kvalitní motorová paliva, je potřeba provést řadu výrobních operací. Na jednotku hmotnosti vyrobeného biopaliva je potřeba minimálně pětkrát až osmkrát více hmotnosti biomasy, což samozřejmě klade obrovské nároky na logistiku.

Andrej Glatz, Europecon:

„Hlavní problém není to, že se biopaliva produkují, ale že lidé, kteří to dělají, uvažují příliš krátkodobě a ziskuchtivě.“

Obrovské jsou i nároky na vodu, hnojiva a v České republice také estetickou toleranci. Nárůst osevní plochy řepky olejky udělal z české krajiny žlutozelenou skládanku, až z Pražského hradu přilétla slova o „žlutém sajrajtu“. Tady může pomoci šlechtění olejnatých rostlin nebo směsné pěstování, kdy se na jednom poli sejde potravinářská a energetická plodina.

Biopaliva, která nejsou „bio“

Nic z toho ale neřeší další velkou bolístku motorových paliv z biomasy – nevýhodnou uhlíkovou bilanci - poměr mezi skleníkovými plyny, které rostlina během svého růstu zachytí a které poté vzniknou při výrobě a spotřebě výsledného biopaliva. V bilanci se zohledňují například i dusíkatá hnojiva, jejichž výroba také zatěžuje životní prostředí.

Dalším problémem je i to, že řada motoristů tankuje paliva s vysokým podílem biosložky i do starších automobilů, která na to nejsou vůbec uzpůsobená. „Emisně se takové vozidlo chová naprosto příšerně,“ upozorňuje Milan Pospíšil z pražské VŠCHT.

Ekologický efekt biopaliv ale odbourává i samotný způsob jejich výroby. „Příliš intenzivně se hnojí a když se ten dusík v rostlinách usadí, pak se při spalování uvolní,“ podotýká Andrej Glatz ze společnosti Europecon. Navíc převážení velkého množství biomasy do zpracovatelských závodů je dalším zdrojem zplodin. Metoda, která měla původně vést k jejich snižování, tak zatím přinejlepším nefunguje, přinejhorším rovnou škodí.

Je zřejmé, že současná podoba výroby biopaliv je jen mezikrok, nikoli řešení. Bude-li ale existovat společenská shoda, že tudy skutečně vede cesta vpřed, dají se tyto potíže brát jako prvotní omyly, po kterých přišly efektivnější metody. Uvažuje se například o intenzivním využívání skládkových plynů nebo kultivaci speciálních řas.

Energetická soběstačnost je vedle podpory tuzemského zemědělství jedním z hlavních argumentů pro další výzkum biopaliv. Další generace s využitím nových energetických plodin se intenzivně testují. Každá novinka na tomto poli se ale nejspíš neobejde bez počáteční státní podpory. Pokud by se neměly opakovat staré chyby, taková podpora by nejspíš nemusela jmenovat konkrétní preferované řešení, spíš definovat žádoucí efekty, popřípadě nastavit mantinely těm nežádoucím, hlavně strop pro emise a spotřebu automobilů.