PTP měly vyřešit problém s „politicky nespolehlivými“ branci

Praha - Život v Pomocných technických praporech (PTP) československé armády, kterými komunistický režim začátkem 50. let vyřešil svůj problém s „politicky nespolehlivými“ branci, měl opravdu jen málo společného s tím, co popsal spisovatel Miloslav Švandrlík v Černých baronech. Jednotky, do kterých se dostávali kněží či synové „kulaků“, byly určeny na ty nejtěžší práce, v dolech nebo na stavbách. Oficiálně byly jednotky PTP, jejichž vojáci nosili černé výložky, založeny 1. září 1950. Už krátce po komunistickém puči vytvořilo vedení armády u několika ženijních pluků speciální silniční prapory, do kterých bylo zařazeno téměř 2 000 branců údajně nebezpečných novému režimu.

Na Kladensku a Ostravsku byly zřízeny Vojenské báňské oddíly. Příslušníci těchto jednotek necvičili se zbraní v ruce, pouze rubali uhlí, pracovali na různých terénních úpravách a stavěli vojenské objekty.

Na jaře 1950, po nástupu Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky do čela ministerstva obrany, nabraly události rychlý spád. Po vzoru Rudé armády zřídil Čepička PTP. Podobné oddíly byly také v dalších zemích sovětského bloku. Navázal tak na svou kariéru ministra spravedlnosti, kdy se podílel na zřízení táborů nucených prací.

Odhady, kolik lidí útvary PTP během čtyř let prošlo, se liší. Podle starších čísel Vojenského historického ústavu to mělo být asi 30 tisíc mužů, výjimkou ale není ani odhad 60 tisíc branců v PTP.

Silnice, železnice, letiště, domy a doly

Práci u technických praporů zaplatily svými životy stovky mužů, další tisíce utrpěly zranění, řadu z nich pronásledovaly těžké zdravotní potíže celý zbytek života. Před osmi lety jim vláda přiznala finanční kompenzaci, která nyní patří i vdovám po bývalých „pétépácích“.

Služba v PTP spočívala v tvrdé a namáhavé fyzické práci, obvykle na stavbách silnic, železnic, letišť a domů. Památníkem jejich práce může být například Ústřední vojenská nemocnice v pražských Střešovicích či nedaleké sídliště Petřiny. Velká část „pétépáků“ prožila svou vojnu v dolech.

Politicky závadné osoby a osoby štítící se práce

Postupem času byli mezi politicky nespolehlivé odvedence zařazováni i lidé s kriminální minulostí a také mladí muži, kteří nemohli absolvovat normální vojnu ze zdravotních důvodů.

Na podzim 1951 navíc vládnoucí moc vytvořila novou metodu, jak se pomocí armády zbavit i starších, politicky nespolehlivých osob. Byl jí rozkaz ministra Čepičky, který nařídil povolání „politicky závadných osob a osob štítících se práce“ ve věku 17 až 60 let na výjimečné cvičení, které se mělo konat „na dobu potřeby“. Tuto dobu mohla vojenská správa libovolně prodlužovat.

Mnozí z těch, kteří nastoupili k PTP na základní službu, tak byli donuceni zůstat na vojně i po jejím skončení a podílet se dál svou prací na budování socialismu. Nezřídka tak branci zůstali ve službě místo obvyklých dvou let tři i více roků.

Roku 1954 je nahradily Technické prapory

Pomocné technické prapory existovaly až do května 1954, kdy je nahradily jednotky nazvané pouze Technické prapory (TP). Ty původně vznikly už v květnu 1951 a byly určeny pro politicky spolehlivé brance s horším zdravím. Do TP tak byly po zrušení PTP zařazovány „nebezpečné živly“, ale také branci, kteří nemohli být kvůli zdraví odvedeni k bojovým útvarům.