Praha - Píše se rok 1970 a ti, kteří v roce 1968 stáli u událostí Pražského jara, pomalu odcházejí ze scény. Těm, co socialismu s lidskou tváří věřili, nastávají krušné časy. Na všech pracovištích intenzivně probíhají politické čistky a celá řada lidí musela deklarovat souhlas se vstupem vojsk, jinak se mohla rozloučit s další kariérou. Sovětská okupace tak zatřásla osudy mnoha lidí. A jak vypadalo Rudé právo dva roky po osudném „vstupu vojsk“? Na první straně zářil titulek „Spolupráce socialistických zemí zárukou míru a bezpečnosti“. Až druhá strana stranického tisku přináší něco, co připomíná, že nějaký srpen 1968 vůbec existoval. Pod názvem "Rozhodné stanovisko rozhodných lidí" si čtenáři přečtou, co se dělo v srpnu 1968 kolem dopisu bývalých partyzánských velitelů.
Dva roky po invazi – masa poslušných, kdo se postavil, tvrdě narazil
Čtyřicet bývalých partyzánských velitelů totiž v srpnových dnech adresovalo svým spolubojovníkům do Moskvy dopis, kterým chtěli ubezpečit své celý sovětský lid, že přátelství zpečetěné společně prolitou krví v době bojů za druhé světové války budou bránit a upevňovat. „Nemohli jsme se nečinně dívat na řádění kontrarevolučních elementů, které útočily na hlavní záštitu naší svobody, na Sovětský svaz,“ tvrdil v deníku jeden ze signatářů dopisu. Na takové snaze by možná nebylo nic zvláštního, kdyby si dva roky po potlačení „kontrarevolučních aktivit“ bývalí partyzáni nestěžovali, že jejich dopis v novinách sice vyšel, ale po náležité korektuře. Cílem úprav bylo podle autorů dopisu oslabit politické ostří vystoupení proti kontrarevoluci. Smutné na tom je, že na hrůznost cenzury upozorňují ti, co ji poté provozovali až do konce roku 1989.
Následující stranu zasvětil komunistický tisk tématu neméně vážnému. Pod názvem Žurnalista nebo špion přináší autor podrobné informace o důvodech vyhoštění holandského státního příslušníka, který se jako zaměstnanec rozhlasové stanice při návštěvě ČSSR dopustil činů proti zákonům republiky. A v čemže spočívala nekalá činnost tohoto člověka – stýkal se s osobami, které se v negativním smyslu angažovaly v protisovětské a protistranické činnosti. Rozhovory s nimi pak bez vědomí československých orgánů skončily v Holandsku, kde je využívaly místní sdělovací prostředky. Navíc nebyl v Československu poprvé – již v srpnu 1968 věnoval „nemalou energii natáčení různých provokativních záběrů z okolí Václavského náměstí“.
Tak to je obraz společnosti dva roky poté, co spřátelená vojska přijela zničit lidem sen o lepší, svobodnější a spravedlivější společnosti. Otázkou nicméně stále zůstává, zda by skutečně u nás taková společnost mohla existovat, zda skutečně nebyl socialismus s lidskou tváří jen sen tehdejších Čechů a Slováků. Faktem nicméně je, že v srpnu 1970 byla euforie jara 1968 ta tam. Mnoho lidí pro zachování své životní úrovně a jakési šance na „lepší“ život vyslovilo souhlas se „vstupem vojsk“ a normalizační éra Gustáva Husáka tak slavila úspěchy v očištění komunistické strany od protisocialistických živlů.
V lednu 1970 tak byly v KSČ zahájeny prověrky všech členů, spojené s výměnou členských legitimací. V důsledku těchto prověrek (ale i na základě vlastního rozhodnutí) postupně z KSČ odešlo nebo bylo vyloučeno půl milionu členů, kteří byli pak šikanováni samozřejmě i existenčně (včetně příslušníků jejich rodin). KSČ se změnila v masu poslušných vykonavatelů vůle úzké skupiny nejvyšších funkcionářů a v totéž se snažili „normalizátoři“ přeměnit i celou zbývající společnost.
Během roku 1970 dostaly politické čistky přímo masový rozsah - komunistická strana ze svých řad odstranila 30 procent členů. Na začátku akce výměny stranických legitimací měla KSČ přes milion a půl členů. Novou legitimaci nedostalo 21,7 procent tehdejších členů; za závažnější prohřešky proti stranické disciplíně bylo 4,5 procenta členů vyloučeno, 17,2 procenta členů bylo členství zrušeno (byli „vyškrtnuti“). Manipulace byla všudypřítomná, programovou opozici tvořily zakrátko jen izolované skupinky intelektuálů. Odhaduje se, že po srpnu 1968 odešlo z ČSSR do emigrace 700–800 tisíc lidí.
Na podzim 1970 pak bylo přijato politické zdůvodnění invaze a následného návratu k totalitním metodám vlády. Dokument nazvaný „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ se stal na dlouhá léta závazným vodítkem pro výklad nedávné minulosti i pro postup do budoucna.