Praha – Opalování na písčité pláži, popíjení koktejlů či sportovní zápolení, to vše s jedinečným výhledem na pražské panorama. Žluté lázně představují pro obyvatele metropole to samé, co pro předchozí generace jejich předchůdců – místo příjemné rekreace a čilého společenského života. Lidé si v areálu na vltavském břehu užívají pohody již od 16. června 1910. Rekreační areál, pojmenovaný po zbarvení zdejšího plotu, je tak dodnes jedním z mála pozůstatků kdysi slavné prvorepublikové tradice pražských plováren.
Žluté lázně - oblíbený odlesk tradice pražských plováren
Kouzlo vltavského nábřeží poprvé objevili příznivci víkendových pikniků v přírodě. Od čilého ruchu městského centra si rychle navykli prchat do několik set metrů vzdáleného Podolí. Později se lidé začali v řece také osvěžovat. Málokdo však uměl plavat, a tak přibývalo utonulých. Proto byla v 18. století vydána vyhláška, jež koupání pod širým nebem zakazovala. Ta byla pak zmírněna nařízením umožňujícím koupání v místech ohraničených kůly. Díky tomu začaly vznikat první plovárny.
„Žluté lázně, to byly vůbec jedny z nejpopulárnějších říčních lázní, nejnavštěvovanější a nejvyhledávanější.“
Reportáž Barbory Straňákové (zdroj: ČT24)
Jako první byla již v roce 1809 založena Vojenská plovárna, která vznikla na vysloužilé lodi zakotvené u břehu Na Františku původně jako učiliště plaveckých adeptů. Druhá byla slavná Občanská plovárna vybudovaná v letech 1839 a 1840. Do dnešní doby se zachovala pouze její střední část s klasicistním průčelím, která slouží jako restaurace. Další plovárny na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak v rychlém sledu vznikly například na Žofíně, pod Vyšehradem, pod Barrandovem, u Karlova mostu, na Štvanici, u přístaviště parníků na Smíchově na Císařské louce či na Slovanském ostrově.
Na podolském nábřeží vyrostly dvě sousední plovárny, které získaly název podle barvy plotu - Žluté a Modré lázně (v roce 1949 byly sloučeny). Žluté založilo na bývalém kotvišti vorů Družstvo říčních lázní 16. června 1910. Říční lázně s kapacitou až 9 000 návštěvníků se záhy staly vyhledávaným místem odpočinku. Jejich vybavenost a obliba veřejnosti přispěly k tomu, že se lidé v parných dnech scházejí na stejném místě i po 100 letech.
Dobou největšího rozkvětu lázní byla třicátá až šedesátá léta minulého století. Lidé tehdy takřka nejezdili na chaty a chalupy, drželi se v Praze, a právě plovárny byly letním společenským centrem. Řada návštěvníků měla předplacenou kabinku na celou sezonu a celoroční permanentku. Chodilo se sem hlavně plavat a opalovat, ale i za sportem. Žluté lázně jsou mimo jiné označovány za kolébku nohejbalu, neboť právě zde měl tento původní český sport ve 30. letech údajně svou premiéru.
Od šedesátých let návštěvnost lázní postupně klesala a areál začal chátrat. Koncem století bylo koupaliště sice stále v provozu, pozemek byl však z větší části zarostlý náletovými dřevinami. Konaly se zde například burzy zimních věcí. V roce 2002 areál zdevastovala povodeň. Voda odnesla a zničila minimálně 350 kabinek, z nichž některé zde stály desítky let.
Nová éra areálu začala v lednu 2005, kdy společnost Taiko uzavřela nájemní smlouvu s pražským magistrátem a zahájila kompletní rekonstrukci. Moderní centrum s travnatou pláží, občerstvením a mnoha novými sportovišti otevřelo své brány po celkové opravě před pěti lety, 1. června 2005. Kromě tradičních letních sportů nyní nabízí i zimní vyžití - například dětskou sjezdovku a tratě pro běžkaře i snowboardisty.