Není rekord jako rekord. Potvrzení těch teplotních může trvat měsíce

Během letošního léta bylo ohlášeno nepočítaně teplotních rekordů, ať už v Česku nebo dalších zemích Evropy či v Severní Americe. Příčinou je nejen klimatická změna způsobená člověkem, vliv někdy může mít i „okurková sezona“.

Teplotní rekordy. Dvě slova, která se v posledních týdnech a měsících skloňují a používají možná až příliš často, alespoň ve srovnání s dřívější dobou. Důvod je prostý. Země prožívá v rámci zesilující klimatické změny stále teplejší roky. A teplotní rekordy tak padají stále častěji.

Kdyby k oteplování nedocházelo, bylo by překonávání teplotních rekordů čistě ze statistického hlediska stále obtížnější, protože delší řada měření v sobě zahrnuje více hodnot, včetně velmi vysokých či nízkých teplot. Jejich překročení nebo podkročení by bylo méně pravděpodobné.

Není rekord jako rekord

Teplotní rekordy přitahují velkou mediální pozornost, někdy zaslouženou, jindy vyvolanou spíše „okurkovou“ sezonou, kdy se každá „mimořádnost“ o počasí hodí. V této souvislosti je vhodné rozlišovat, o jaký typ rekordu vlastně jde.

Nejčastěji se setkáváme s překonáním rekordů vázaných k danému dni. Je to logické, uvědomíme-li si, že pokud běžná klimatologická stanice má délku pozorování třeba kolem 60 let, což znamená kolem šedesáti hodnot teplot. V případě měsíčních rekordů už máme podstatně více hodnot: vezmeme-li například červenec, pak půjde u 60leté řady o 31 krát 60, tedy 1860 dnů. A ty už není tak snadné překonat. Proto dosažení nebo překročení měsíčního rekordu zasluhuje už podstatně větší pozornost jak mediální, tak i ze strany klimatologů. A u absolutního rekordu je pravděpodobnost jeho překonání logicky ještě nižší.

Konečně je taky dobré zdůrazňovat, jestli jde o rekord staniční, tedy vázaný k jednomu konkrétnímu místu pozorování, nebo třeba o rekord krajský, republikový, evropský nebo dokonce globální. Čím větší území nás zajímá, tím výjimečnější je samozřejmě překonání daného rekordu.

Důvěřuj, ale prověřuj

Zejména u teplotních rekordů absolutních případně kontinentálních nebo jiným způsobem výjimečných je daná hodnota následně zpravidla podrobena pečlivému přezkumu – například ze strany národní meteorologické služby nebo Světové meteorologické organizace.

Mají se tak vyloučit případné nežádoucí vlivy na kvalitu měření, a až poté je rekord uznán oficiálně. Proto je nutné u takovýchto rekordů používat až do oficiálního závěru adjektivum „předběžný“ – tento proces ale trvá minimálně měsíce, někdy dokonce i déle.

Co ve skutečnosti měří teploměry?

Měření teploty vzduchu totiž není úplně jednoduchá záležitost. Teploměry v podstatě vlastně neuvádějí teplotu vzduchu, ale vlastní teplotu. Proto je nutné, aby teplota teploměru pokud možno co nejvíce odpovídala teplotě vzduchu. A toho se dá docílit vlastně jen jedním způsobem: prouděním vzduchu kolem teploměru.

Dále je nezbytné, aby teploměr nebyl vystaven vlivu záření. A nejde jen o přímé sluneční záření. Proto například klasické žaluziové meteorologické budky mají u nás dvířka na sever, aby při jejich otevření nedošlo k proniknutí slunečních paprsků dovnitř. Teplotu může ovlivnit například i sluncem rozpálená stěna budovy v blízkosti teploměru, která vyzařuje teplo.

Kromě toho je nutné zajistit vzájemnou srovnatelnost měření teploty na různých místech planety. Toho se dosahuje jak certifikací a kalibrací příslušných měřicích přístrojů, tak i umístěním teploměru, respektive meteorologické stanice v souladu s předpisy a doporučeními Světové meteorologické organizace. A tady nastává další potenciální problém.

Ideální pro co nejlepší výsledek by totiž bylo mít například travnatý povrch a dostatečně otevřené okolí stanice, aby nebylo omezováno proudění vzduchu. Jenže tyto podmínky nelze vždy splnit – například ve městech nebo jinak komplikovaném terénu.

Pro tyto účely byla ale vypracována příslušná doporučení, jak měření i v těchto složitějších podmínkách provádět. Například ve městech žije většina lidí, a proto potřebujeme tamní teplotní poměry znát velice dobře. Nezbývá než na některé ideální podmínky měření rezignovat, a snažit se místo toho o to, aby měření ve městech byla vzájemně co nejvíce srovnatelná a případně kategorizovatelná podle povahy zástavby a dalších vlivů.

Na teplotu vzduchu a překračování teplotních rekordů má samozřejmě vliv i samotný charakter okolí stanice. Jinak se bude prohřívat krajina pokrytá svěží zelení, lesy nebo parky, jinak krajina pokrytá pískem, skálami nebo třeba betonem. Pokud například v průběhu měření došlo k výraznější změně okolí, bude to mít vliv na zaznamenané teploty vzduchu a ve finále to může vést i k posunu teplot k vyšším hodnotám, a tedy i častějším rekordům.

Rekordy padají všude

Na druhé straně je dobré tento vliv nepřeceňovat, v reálných případech jde obvykle spíše o desetiny než jednotky stupňů Celsia. O tom mimochodem vypovídá i fakt, že teplotní rekordy jsou v posledních dekádách překonávány i na stanicích umístěných v lokalitách, kde k žádné významnější změně okolí nedošlo, například na Milešovce.

A samozřejmě, změna krajiny je věc, která ovlivňuje i lidi, kteří v této krajině žijí. Proto je nutné tyto podmínky měřit a mapovat a neomezovat se jen na místa, kde vliv lidské činnosti bude minimální. Díky automatizaci a částečně též miniaturizaci měřicích stanic, respektive teplotních čidel, je dnes možné měřit teplotní podmínky v mnohem hustší síti než dříve, a navíc i v místech, kde bychom dříve meteorologickou stanici ani nemohli vybudovat.

Pro studium dlouhodobého kolísání klimatu je nutné změnu lokálních vlivů, například vykácení lesa, postavení sídliště, odfiltrovat. Klimatologie má ale řadu nástrojů, jak to provést, nejčastěji mluvíme o takzvané homogenizaci dat.

Výsledkem je pak dlouhá řada měření, kde je vliv změn v okolí stanice eliminován a pozorované kolísání teplot, případně oteplování pak jde na vrub pouze vlastnímu kolísání klimatu, v současnosti vyvolané především antropogenními vlivy, kde dominantní roli hrají emise skleníkových plynů.