Čína patří k zemím, které se rozhodly pro dekarbonizaci, tedy opouštění fosilních zdrojů a jejich nahrazení obnovitelnými. Do roku 2060 chce dosáhnout takzvané uhlíkové neutrality, což znamená, že by měla být schopná vázat stejné množství uhlíku, jako ho vypouští. Právě přístup Číny je klíčový pro to, jestli mají mít celosvětové snahy o ochranu klimatu smysl – tato velmoc totiž vypouští asi čtvrtinu všech emisí oxidu uhličitého. Podle nové studie ale bude tato snaha složitá a přinese spoustu negativních dopadů.
Čína se snaží rychle dekarbonizovat. Přinese to ale řadu problémů, upozorňuje studie
Dekarbonizace jižní části čínské energetické sítě negativně ovlivní povodí řek a sníží množství orné půdy v zemi. Popsali to vědci z americké Cornellovy univerzity v odborném časopise Communications Earth & Environment.
„Pokud se zamyslíme nad jakoukoli významnou technologickou změnou, vždy s sebou nese náklady a také nezamýšlené důsledky,“ vysvětluje hlavní autor práce Stefano Galelli. „Čím dříve si je uvědomíme a budeme je řešit, tím udržitelnější a spravedlivější bude energetický přechod. Musíme to udělat správně.“
Přehrady by ovlivnily mnoho zemí a celá odvětví
Galelli ve studii popisuje, že dekarbonizace sítě do roku 2060 může být technicky proveditelná. Ale vyžadovala by vybudování několika přehrad pro výrobu vodní energie a přeměnu asi čtyřiceti tisíc kilometrů čtverečních orné půdy, kde by vyrostly solární a větrné elektrárny. Většina přehrad by musela být umístěna na přeshraničních řekách, tedy na řekách, které sdílí dvě nebo více zemí. To by mělo za následek potenciální negativní ekologické dopady jak v Číně, tak v zemích ležících níže po proudu.
„Zásadním problémem je, že tyto přehrady změní tok řeky,“ říká Galelli. „Změna proudění vody v řece má obrovské dopady na říční ekosystémy a komunity, které jsou na nich závislé.“
Dvě hlavní povodí, která by byla ovlivněna nejvíc, jsou Salwin a Mekong. Mají význam nejen ekonomický, ale také ekologický, protože jde o významná centra biologické rozmanitosti v oblasti. Přitom Salwin je společný pro Čínu a Myanmar; Mekong pro Čínu, Myanmar, Thajsko, Laos, Kambodžu a Vietnam. Pokud v Číně dojde k nějakému přehrazování, ponesou důsledky všechny země.
Například kambodžské povodí dolního Mekongu je centrem sladkovodního rybářského průmyslu. Kambodža má jeden z největších vnitrozemských rybolovů na světě, který je hlavním zdrojem bílkovin pro 16,8 milionu obyvatel. Vzhledem k tomu, že na řece Mekong a jejích přítocích je už teď víc než sto velkých vodních elektráren a řada dalších se plánuje nebo staví, je podle Galelliho třeba, aby se pořádně prozkoumaly dopady výstavby dalších přehrad v Číně.
Přehrady jsou sice skvělým a značně spolehlivým zdrojem čisté energie, ale mají i řadu vedlejších dopadů: blokují transport usazenin a živin z horního toku do ústí řeky, což snižuje produktivitu ekosystémů a samozřejmě tedy i rybolovu. Blokování transportu sedimentů má vliv také na říční delty: když se tyto usazeniny nedostanou do delty řeky, častěji tam proniká z moře slaná voda a sůl v ní poškozuje půdu. Navíc přehrady mohou mít také dopad na migrující druhy ryb.
Celkem je dopadů tolik, že z ekonomického hlediska se to nemusí vyplatit. „Náklady mohou převýšit přínosy,“ upozorňuje Galelli. „Při plánování takových velkých snah o dekarbonizaci by bylo důležité s těmito dopady počítat.“
Úrodná půda je k nezaplacení
Dekarbonizace by podle něj ale vedla také k ekologickým a společenským sporům o využívání půdy. Čína jí má už nyní nedostatek a také proto není potravinově ani zdaleka soběstačná: má sice osmnáct procent světové populace, ale jen deset procent orné půdy na planetě.
Pokud se v dalších letech začne výrazně více půdy využívat na podporu solární a větrné energie, musí to zákonitě přinést další problémy. A Čína se snaží dekarbonizovat intenzivně – je to vidět zejména v sektoru dopravy, kde vede v prodeji elektromobilů. Takže poptávka po elektřině bude i nadále stoupat. Doposud byly hlavním zdrojem uhelné elektrárny, ale ty mají být odstavované a nahrazené větrnými a solárními – jenže to bude vyžadovat místo. Hodně místa, zdůrazňuje Galelli.
Z jeho výzkumu vyplývá, že 43 procent celkové potřeby půdy by se pravděpodobně soustředilo na provincii Kuang-si, kde jsou ideální podmínky s dostatkem slunečního světla. To by ale podle amerických expertů mohlo pro provincii představovat příliš velkou zátěž a pro místní by to znamenalo značné ekologické, sociální a finanční náklady.
Řešení existují, ale nejsou levná
Řešení podle něj existují. Spočívají například v nových solárních technologiích. Plovoucí solární panely by mohly pokrýt část hladiny jezer (úplné pokrytí hladiny těchto jezer by ale bránilo jejich okysličování). Solární panely na střechách jsou také životaschopné, ale obecně představují malou plochu a mohou je častěji trápit mechanické problémy. Jako další slibnou technologii Galelli uvádí takzvanou agrivoltaiku, která kombinuje solární energii se zemědělskou činností, sekvestraci uhlíku z plynových a uhelných elektráren, účinnější baterie a řízení poptávky po elektřině.
Jeho výzkum není schopný předpovědět, jak se do roku 2060, kam se jeho výzkum dívá, technologie vyvinou, přiznává vědec.
Čínskou snahu o to stát se lídrem v dekarbonizaci považuje za důležitou. Nicméně velmoc by v tom neměla dělat zbytečné chyby. „Chce to dělat strategickým způsobem, to je velmi důležité. Musíme začít těmi opatřeními, která mají menší dopad,“ dodává Galelli.
