Umění je určitým způsobem elitářské, míní kunsthistorička Nekvindová

Renesance do starého umění, jehož ústředním tématem bylo velebení Boha, vnesla víc oslavy sekulárního života. Da Vinciho současníkům šlo ve výtvarném umění především o to, jak co nejlépe zachytit skutečnost. Všestranný Leonardo k tomu využíval i svou zvídavost v otázkách perspektivy či psychologického zobrazení člověka.

Dnes, více než půltisíciletí po da Vinciho smrti, jsme zahlceni přemírou obrazů. V digitálním světě není jednoduché rozlišovat, který obraz je kvalitní nebo který s námi manipuluje. Navíc je ve virtuálním prostoru zpřístupňováno stále více výtvarného umění, napomohlo tomu zvláště období pandemie covidu-19, kdy výstavy zůstaly zavřené.

Nenahraditelné, ale ne vždy srozumitelné umění

„Digitalizace sbírek je jen dobře, protože ty informace potřebujeme,“ míní Nekvindová. „Většinu umění známe z reprodukcí. Ale setkání s originálem uměleckého díla to úplně nenahradí,“ dodává ovšem. Nicméně i přes rozšiřování virtuálního prostoru na úkor toho reálného pořád existují kamenné galerie a muzea a v nich vystavená umělecká díla.

„Mohli bychom se bavit o tom, že současné umění je určitým způsobem elitářské,“ podotýká Nekvindová. „Máme výzkumy, že bohužel lidé, kteří se nenarodí do kulturního prostředí, tak se do galerie či do opery v dospělém věku dostávají stěží. Možná k tomu nepřispívá ani podoba současného umění, o kterém spousta lidí říká, že je nesrozumitelné,“ připouští kunsthistorička.

Tuto skutečnost vyvažují galerijní a lektorské programy, které mnohé výstavní instituce nabízí. A to nejen pro dospělé návštěvníky. Rovněž „vychovávají“ k umění i děti a dospívající. K obrazům, sochám a instalacím se tak dostanou i ti, jimž chybí zmíněný podnět k zájmu o kulturu z rodiny.

V zahraničí některé národní galerie povzbuzují k návštěvě volným či dobrovolným vstupným do stálých expozic. Národní galerie Praha své sbírky zdarma zpřístupňuje jen při vybraných příležitostech, například ve státní svátky. Terezie Nekvindová se přimlouvá za to, aby tato možnost byla pravidelněji. „Je to docela důležitý aspekt, abychom se mohli k dílům opakovaně vracet bez zábran, včetně finančních,“ vysvětlila. 

Kahlo na tričku, selfíčko z knihovny

Andy Warhol naučil lidi v šedesátých letech nosit výpůjčky z výtvarného umění jako výrazné popkulturní symboly. Není problém obléknout si tričko třeba s Fridou Kahlo. Často pro nositele takový portrét či reprodukce znamená ale prostě jen pěkný obrázek. Z potisku se vytratilo jakékoliv hlásání politických nebo společenských hodnot. Kupříkladu vnímání mexické malířky coby ikony feminismu.

„K povrchnímu vnímání uměleckých děl máme hezký příklad z Městské knihovny v Praze, kde stojí dlouhá fronta turistů, kteří čekají, aby se mohli vyfotit s uměleckým dílem slovenského autora Mateje Kréna,“ zmiňuje Nekvindová.

Tubus z osmi tisíc knih, nahoře a dole zakončený zrcadly, takže při pohledu dovnitř budí dojem nekonečného „sloupu vědění“, stojí ve vestibulu knihovny od konce devadesátých let. „Donedávna o něj nikdo nejevil moc zájem, než se stal hitem Instagramu. A je otázka, co si lidé kromě kýženého obrázku ze setkání s tímto dílem odnesli,“ zamýšlí se historička umění.

Politicko-společenský přesah naopak nechybí při využívání uměleckých děl klimatickými aktivisty. Monu Lisu, Sixtinskou madonu a další mistrovské obrazy si vybrali jako „rukojmí“ – chrstli na ně polévku nebo se přilepili k rámu, aby upozornili na své požadavky.

Nejde o nic nového. „Před sto lety sufražetky nebojovaly za volební právo žen v rukavičkách, jeden z obrazů od Velázqueze to dokonce schytal sekáčkem na maso,“ připomněla Nekvindová.