Umělkyně a jejich provázané vztahy. S kým vším se propojily „Válovky“

Jitka a Květa Válovy se narodily jako dvojčata v roce 1922. Říkaly o sobě, že malovaly od dvou let, dřív než uměly chodit. Téměř celý život prožily v jednom domě, kde také ve dvou malých ateliérech tvořily. Nikdy se nevdaly a vše podřídily umění. „Sestry Válovy byly neuvěřitelně zajímavé malířské sesterské duo a jedinečný fenomén české kultury. Jejich osobnost přitahovala další velmi zajímavé lidi, kteří se scházeli v tom domě,“ popisuje kurátorka Andrea Hoffman Nečasová.

„Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily,“ tvrdily Válovy. Talent je předurčil k figurálním obrazům, odlišoval je jen jejich rozdílný temperament. Květa byla v tvorbě mohutnější, zatímco Jitka spíše niternější a subtilnější. Z jejich raných pláten sálala skepse, stísněnost a smutek a díla měla výmluvné názvy: Podpírání, Velká břemena, Doteky, Svědkové minulosti.

Nedávnou výstavu těchto malířek v Galerii Středočeského kraje zhlédlo přes 35 tisíc lidí, expozici galerie kvůli velkému zájmu prodlužovala. Trvala tak od listopadu 2022 do loňského dubna a konala se u příležitosti stého výročí jejich narození. Byla koncipována jako symbolická pouť rozčleněná do dvanácti tematických okruhů s monumentálními plátny, drobnými kresbami, skicami a grafikami.

Jako soustružnice a frézařka

„Nebyly ochotny přistoupit na žádné ústupky, nikdy si nezadaly s režimem a raději žily velice skrovně, ba přímo v bídě. Desítky let,“ napsal o nich pro web ČT24 publicista Josef Rauvolf. „Přestože byly velice uznávané nejbližšími přáteli, například malířkou Adrienou Šimotovou, režisérkou Ester Krumbachovou či spisovatelem a dramatikem Ivanem Vyskočilem, širší kritická obec o nich nevěděla, nebo je prostě ignorovala. Nezapadaly – a s velkou určitostí o to ani nestály. Ostatně v knižním rozhovoru Marcely Pecháčkové s Jitkou Válovou můžeme číst: Byly jsme dvě malý ho*na ve vysoký trávě,“ dodal Rauvolf.

V roce 1944 byly obě totálně nasazené v kladenské Poldovce, Jitka jako soustružnice, Květa jako frézařka. I to se pak otisklo v jejich tvorbě, kdy zachytily drsné prostředí oceláren, jejich vidění ale bylo stále silně humánní. Po válce se sestrám podařilo dostat se na UMPRUM, kde studovaly u profesora Emila Filly, i přesto ale zůstávaly stranou. Jejich první bilancující výstava v roce 1966 ve Špálově galerii v Praze byla však na příštích 27 let poslední, okupace sovětskými vojsky sestry zasáhla natolik, že na tři roky přestaly malovat.

V 70. letech patřily k okruhu neoficiálního umění. Výtvarnice později vzpomínaly, že neměly peníze na plátna a za normalizace je živila matka ze své penze. Větší výstavy měly až po roce 1989, například retrospektivy ve Středočeské galerii, ve Zlíně či v Plzni, v roce 2000 také soubornou výstavu v Národní galerii. Dostalo se jim i významného ocenění, roku 1994 jim byla udělena ve Vídni Herderova cena, kterou převzaly společně. Vystavovaly i v zahraničí, například v Manchesteru či New Yorku.

Krumbachová napsala vyznání

Jitka Válová v jednom rozhovoru poznamenala, že po roce 1989 bylo těžší malovat: „Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně s*al,“ uvedla. Do jejího domu na Kladně ji chodila navštěvovat i Dagmar Šubrtová, která nyní v Libčicích nad Vltavou vystavuje termosnímky z kladenských hald. „Když jsem chodila za Jitkou, tak se mě vždycky ptala, na čem pracuji. Ukázala jsem jí svoje práce a ji to strašně zajímalo. To, co je neviditelné, co si jen domýšlíme, tak to je na termosnímku vidět,“ říká.

Válovy se přátelily s filmovou výtvarnicí Ester Krumbachovou, která neformálně a neviditelně ovlivňovala ty nejznámější představitele české nové vlny – mluví se o tom, že takto spolurežírovala filmy Jana Němce jako Mučedníci lásky nebo O slavnosti a hostech. I ona se roce 1970 ocitla na černé listině československé komunistické vlády a dvě desetiletí nesměla ve filmu působit. O „Válovkách“, jak se sestrám říkalo, natočila později dokument.

Krumbachovou se sestrami Válovými spojila Marie Jančová, matka fotografky Libuše Jarcovjákové. Na rozdíl od dcery se nikdy výrazněji neprosadila. I tyto ženy aktuální výstava zahrnuje. Poté, co Marie prodělala těžkou mrtvici, dcera Libuše se o ni začala starat. Nafotila při tom osm tisíc fotografií. „Po měsíci jsem zjistila, že je to tak strašně náročné, hlavně tím, jak se to opakuje, až jsem se rozhodla, že nám musí pomoci, když nás budu fotografovat,“ vypráví Jarcovjáková.

Květa Válová zemřela v roce 1998, Jitka Válová v roce 2011. Sestřina smrt ji hluboce zasáhla, v malování pokračovala až po dvouletém smutku. Krumbachová oběma sestrám napsala vyznání: „Jim jsem psávala a říkávala věci, které by nikdo jiný nepochopil. Nepřijmul. Ony nikdy neměly co ztratit. Nikdy s ničím a s nikým nekolaborovaly. Stačilo jim malovat, což byl někdy problém, protože si postupem času byly nuceny obstarat brýle. Jedny. Pak si je půjčovaly. Někdy…“