Lidé zapomínají, že jde o realitu, zaznělo v debatě o filmu Lesní vrah

Takzvaný lesní vrah Viktor Kalivoda v roce 2005 zastřelil na lesní cestě na Brněnsku starší manželský pár. O tři dny později na Kladensku opět v lese zavraždil legálně drženou zbraní muže na procházce se psem. Oběti si vybral náhodně. Policie ho zadržela pár dní po druhé vraždě. K činům se přiznal a u soudu uvedl, že se v minulosti několikrát chystal vraždit i v pražském metru. Vždy však v poslední chvíli od svého plánu upustil.

Kalivodovy motivy nejsou úplně jasné, nicméně inspirací mu prý byla vražedkyně Olga Hepnarová, která v roce 1973 najela úmyslně nákladním autem do lidí a osm jich tak zavraždila. Za svůj čin byla – jako poslední žena v Československu – popravena.

I o ní vznikl před osmi lety hraný film oceněný třemi Českými lvy, mimo jiné pro hlavní představitelku, polskou herečku Michalinu Olszanskou. Černobíle natočený snímek pojali režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda jako existenciální drama o osamělosti, která vyústí v tragédii.

V Lesním vrahovi nejde o příběh, říká režisér

Kalivoda si odpykával doživotí, než v roce 2010 spáchal za mřížemi sebevraždu. Jeho případ začali režisér Radim Špaček a scenárista Zdeněk Holý do filmu přetvářet už před zhruba deseti lety. Divácká obliba filmového vyšetřování tehdy při výběru námětu roli nehrála. „Vůbec jsme nevěděli, že se svezeme na vlně teď populárních žánrů true crime, kriminálek a detektivek,“ uvedl režisér.

Dekáda, která uplynula od prvotního nápadu k realizaci, podle něho také napomohla dostatečnému odstupu. Jaký a jestli vůbec nějaký distanc je dostatečně citlivý k pozůstalým obětí, je jedna z otázek, které se při zpracování skutečných případů nabízejí. Špaček považuje za přiměřených minimálně deset let.

Lesní vrah se navíc, říká Špaček, formálně vymyká prostému líčení případů vražd, Kalivodovo jméno ve filmu vůbec nezazní, nemá jít o životopisnou rekonstrukci, skutečný pachatel byl podle režiséra spíše inspirací pro to, co chtěli tvůrci vyjádřit.

„Kritici náš film dokonce označují jako vyprázdněnou naraci, nejde o příběh jako takový. Zdeňka fascinovalo, jak se předobraz (hlavní postavy) sám dobrovolně dehumanizoval. Netoužil nejspíš po své nápravě, ale když zjistil, že nedokáže spáchat sebevraždu, vědomě a zcela cíleně trénoval na něco daleko drsnějšího,“ nastínil Špaček.

Diváci zapomínají, že jde o realitu, obává se Vesecká

Záměr upozadit kriminalistické vyšetřování avizoval i Petr Hátle, který v únoru uvedl do kin drama Stodolovi. Do popředí chtěl naopak posunout analýzu vztahu vraždícího páru, který má na svědomí osm lidských životů (v jednom případě vraždila Dana Stodolová sama).

Vraždění manželům, kteří si za oběti vybírali seniory, procházelo i díky tomu, že policie část vražd vyhodnotila jako sebevraždu či náhlé úmrtí. Soud Jaroslavovi i Daně Stodolovým vyměřil doživotí. Projednávání jednoho z nejhrůznějších zločinů v dějinách české kriminalistiky tehdy zviditelnilo pozdější a dnes už bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renátu Veseckou.

Ta filmové zpracování reálných kauz, které zná z praxe svojí nebo svých kolegů, prý nemá příliš v oblibě. „Lidé jdou do kin zhlédnout příběh a ani si moc neuvědomují, že je to zločin, který se může týkat jejich příbuzných. Násilí je na vzestupu a zpracování příběhu do dějové linky s herci vytváří vnímání odkloněné od reality,“ míní. 

Radim Špaček naopak doufá, že Lesní vrah diváky zpět k reálnému životu přivede. Přeje si, aby se po zhlédnutí filmu zamysleli „nad svými pocity a nad vztahem ke svým blízkým – třeba jestli někdo z nich nepotřebuje pomoct“.

„Pokud by to tak bylo, tak by to bylo jenom dobře, ale moje zkušenost je, pokud hovořím s lidmi, kteří takové filmy zhlédli, že je vnímají jako divadelní představení, jako něco trošičku mimo realitu. Sice řeknou ‚Ano, stalo se to a ještě že se to nestalo nám‘, ale tím to v zásadě končí,“ obává se Vesecká.

Film jako návod na vraždu?

Špaček namítá, že dějiny kinematografie jsou plné portrétů „vyšinutých jedinců“, a to i mimo současnou vlnu zájmu o skutečné zločince. Ať už jsou to fiktivní krimipříběhy, nebo třeba filmy o osobnostech typu Adolfa Hitlera. „Chtěli jsme se ale opravdu vyhnout tomu, abychom ho (Viktora Kalivodu) nějak neglorifikovali nebo neheroizovali. Z besed s diváky si myslím, že pocity jsou spíše tísnivé, než že by to někoho mohlo inspirovat,“ dodává.

Psychopatolog a autor knih o psychologii masových či sériových vrahů Andrej Drbohlav v rozhovoru pro Český rozhlas před několika lety varoval, že čím více, ilustrativněji a přesněji je zlo zviditelňováno, tím větší je riziko nápodoby takových činů.

Ignorovat úplně kriminální případy v mediálním prostoru podle Špačka není cesta. „Samozřejmě když nejčtenější server zveřejní fotku masového vraha s dlouhou pistolí v heroické póze, tak je to porušení všech možných morálních a etických pravidel, ale my se opravdu snažíme ponořit do jeho nitra, jeho hlavy. A koneckonců skutečný Viktor Kalivoda, pokud vím, nebyl ovlivněn žádným filmem, prostě znal příběh Olgy Hepnarové a snažil se naplnit její odkaz, k tomu nepotřeboval žádný film,“ vysvětlil.  

Vesecká je přesvědčená, že určitá návodnost funguje a nemusí jít o ty nejzávažnější zločiny. Vlastně vůbec nemusí jít o zločiny, ale o formu určitého násilí. „Nebudou mě mít příliš rádi příznivci MMA, ale když si vezmete, že je glorifikován krvavý sport a pak je na ulici někdo překvapen, že děti ve věku deseti let provádějí kopy do horní části těla a podobně,“ upřesnila Vesecká. „Prezentace způsobu násilí tak vede zejména u narušených nebo nedostatečně rozumově vyspělých jedinců i k určité návodnosti,“ varuje.

Skutečné případy českých kriminalistů

I v kinematografii ovšem platí, že poptávka určuje nabídku. A zájem o filmové či seriálové zpracování skutečných zločinů je velký. A týká se to projektů hraných i dokumentárních.

Z tuzemské tvorby v poslední době vyvolal velkou pozornost také seriál Metoda Markovič: Hojer vyrobený pro platformu Voyo. Hraná série vychází z případů skutečného kriminalisty Jiřího Markoviče. Sleduje ho při vyšetřování případu sériového vraha Ladislava Hojera, který byl v polovině osmdesátých let popraven poté, co ho soud usvědčil z pěti vražd. Na jedné ze svých obětí se dopustil dokonce kanibalismu.

Z produkce České televize k zájmu o zpracování skutečných případů přispěl významně seriál Případy 1. oddělení, který se opíral o reálné zločiny – koneckonců jedním ze scénáristů byl někdejší šéf pražské „mordparty“ Josef Mareš. Ten své zkušenosti z terénu zúročil i ve scénáři k souvisejícímu prequelu Devadesátky, který se vrátil k takzvaným orlickým vraždám. Tato kriminálka, uvedená v roce 2022, se stala vůbec nejsledovanějším českým seriálem na všech tuzemských stanicích od roku 2004.

Hádanka v bezpečí

Zůstává otázka, co je na skutečných zločinech pro diváky tak přitažlivé.

Dean Fido, který přednáší forenzní psychologii na univerzitě v anglickém Derby, za oblibou krimi žánru vidí přirozenou zvědavost přicházet věcem na kloub. Vyšetřování vraždy zprostředkované filmovými tvůrci připomíná hádanku s postupně odhalovanými indiciemi. To uspokojuje nekončící potřebu hledat stále něco neotřelého.

„Ať je to dobré, nebo špatné, potřebujeme něco, co v nás vyvolává pocit vzrušení. Když tuto tužbu spojíme s řešením nějaké hádanky, může nám to přinést krátký, ale silný adrenalinový impuls, ovšem v relativně bezpečném prostředí,“ domnívá se Fido.

Naopak temnou stránku lidské zvědavosti odráží filmová turistika po místech, která jsou spojena se skutečnými zločiny. Třeba dokumentární série Jak vyrobit vraha (Making a Murderer) udělala – k „radosti“ místních – výletní cíl z okresu Manitowoc ve Wisconsinu, kde žil Steven Avery – propuštěný po osmnácti letech z vězení jako nevinný a následně opět zavřený na doživotí za jinou vraždu. Popularita dokumentárního pořadu vedla také k řadě výhrůžek adresovaných lidem spojeným s případem.

Poučení pro ženy na seznamkách

List The Guardian upozorňuje, že studie posledních několika let se shodují, že publikum stále rostoucího počtu podcastů, knih a seriálů o skutečných zločinech tvoří z většiny ženy.

Jako jedno z vysvětlení vědci nabízí, že ženy se spíše ztotožňují s obětmi násilných trestných činů, protože samy se jimi často stávají. Sledování skutečných kriminálních příběhů jim pomáhá zpracovat obavy z vlastní zranitelnosti, případně další emoce. Hrůzné věci sledované z bezpečí domova navíc přinášejí i poučení, jak v reálném životě neskončit – tedy návodnost takových pořadů lze chápat i v pozitivním slova smyslu.

Komentář The Guardianu dává do souvislosti se zájmem divaček o krimipřípady i seznamování v digitálním světě. Rande s muži, o nichž vědí jen to, co jim sami řekli na seznamovacích aplikacích, případně se dá vyhledat na internetu, vede k větší opatrnosti. A tím pádem k poznávání možných rizik, od sňatkových podvodníků po násilníky. 

Prohloubení empatie a sociální lepidlo

Kanadská odbornice na kriminální psychologii Julia Shawová vidí v zájmu o skutečné kriminální příběhy i kladné dopady. Konkrétně velkou příležitost k prohloubení empatie.

„Mohou nám připomenout, že následky škodlivého chování mohou být nedozírné a mohou ovlivnit oběti a jejich blízké na celý zbytek života. Můžeme také poznat pachatele a uvědomit si, že si možná před spácháním ohavného zločinu – stejně jako my – mysleli, že něčeho takového nejsou schopni,“ uvedla pro podcast Bad People.

S odvoláním na akademické výzkumy sebe a svých kolegů definuje několik důvodů, které lidi přitahují ke skutečným zločinům. Prvním je to, že silné emoce, které zmiňuje Dean Fido, nahrávají sdílení. Detaily vražd, motivy zločinců a postupy vyšetřování jsou něčím, co vede k rozebírání s ostatními a co funguje jako „sociální lepidlo“.

Druhým důvodem je, že lidé prostě milují celebrity, jimiž se někteří sérioví vrazi s podporou médií i scénářů svým způsobem stávají. „Značku“ jim pomáhají budovat i různé přezdívky. Třeba Jack Rozparovač nebo už zmíněný Lesní vrah.

Pachatelům násilných trestných činů tak často věnujeme více pozornosti než jejich obětem. Což není bez přínosu, zejména pro odborníky. „Pokud dovedeme porozumět pachatelům a využít tyto znalosti k prevenci trestných činů, můžeme také zabránit viktimizaci. To zahrnuje lepší pochopení a kontrolu temnoty, která se skrývá v nás všech,“ vysvětluje Shawová.