„Kdykoliv se nasadí Pán prstenů, vyprodá sál.“ Kinaři se snaží nalákat ztracené diváky filmovými návraty

Návštěvnost kin soustavně padá jak ve Spojených státech, kde na limity diváckého zájmu naráží i ty největší blockbustery, tak v Česku, kde se už nerodí tolik komediálních hitů typu Ženy v běhu nebo Po čem muži touží. Studia i kinaři se vlivem slabé nabídky nových titulů po období covidu i hollywoodských stávek snaží obnovit divácký zájem znovuuvedením starších filmů. Často s nečekaným úspěchem.

První epizoda Star Wars (Hvězdných válek), která se do kin v USA minulý víkend už poněkolikáté vrátila, teď pětadvacet let od premiéry, vydělala osm milionů dolarů (asi 186 milionů korun), což stačilo na druhou pozici v žebříčku za novým filmem Kaskadér. Diváci ji přitom mohli vidět už v roce 2012 ve 3D, kdy si celosvětově přišla na více než sto milionů dolarů (přes 2,3 miliardy korun). 

Jakkoliv aktuální čísla spíš ukazují na to, jak malý divácký zájem je o nové filmy v kinech, nebyla to jen Epizoda I, kdo v žebříčku tržeb nedávno překvapil. Druhý Spider-Man z roku 2004 nyní po dvaceti letech vydělal v USA první den uvedení jen o sto tisíc dolarů méně než zbrusu nová válečná dystopie Občanská válka. Ta se ale hrála ve čtyřech tisícovkách kin, Spider-Man 2 jen v necelé pětistovce.

Co dělat na jaře

Podle Flígla je úspěch takových filmových návratů dobrou zprávou, která ukazuje hlad po podobném programu, nejde na něm ale postavit dramaturgii kin. Většina diváků podle něj stále chodí na nové tituly. „Znovuuvedení výrazných titulů tady byla vždycky, jen je teď výraznější kontrast mezi tím, co dělají v kinech aktuální nové premiéry, a jakou smršť diváků tam přivede uvedení takového staršího titulu,“ míní.

Takové oprašování zavedených filmů zná dobře i česká kinodistribuce. Společnost Aerofilms takto uvedla tituly jako Ghost Dog – Cesta samuraje nebo Amélie z Montmartru, Film Europe zase přehlídku tvorby Alejandra Jodorowského. Společnost Pannonia Entertainment CZ zase vracela do kin tituly jako Apokalypsa, Total Recall nebo Sloní muž. Je to ale právě pražské kino Aero, které chce pracovat se znovuuvedeními koncepčně.

Jedním z titulů, který se má do amerických kin v létě vrátit, je trilogie Pán prstenů, pro níž v pražském Aeru pořádají populární maratony, dokonce prodloužených verzí. Podle Flígla funguje zcela abnormálně a kdykoliv se nasadí, tak vyprodá kino. Biograf tyto snímky režiséra Petera Jacksona, ale i jiné speciální programy nasazuje hlavně v jarním období, kdy návštěvnost vázne.

„U Pána prstenů to není jenom o fanoušcích, ale o mnohem širší skupině. Je to univerzálně oblíbená franšíza, která vždycky přitáhne široké spektrum lidí od fandů v kostýmech přes starší diváky, teenagery až po rodiče s dětmi,“ popisuje kinař s tím, že diváci chodí jak sami, tak ve skupinách. Projekce prý mají dokonce svoji specifickou dynamiku.

„Kdykoliv jsou ve třetím díle scény se Samem a Frodem, tak lidé chodí na toaletu nebo pro pití a naopak se vrací na pompézní, velkolepé momenty. Je to kolorit, který člověk vysleduje po pár proběhlých projekcích a vždycky se opakuje,“ říká. Uvést Pána prstenů ale není vždy jednoduché – například kolem připravovaného prosincového animovaného snímku ze Středozemě The War of the Rohirrim starou trilogii promítat nepůjde.

Mix lásky a nadhledu

Intenzivní zážitek měl ale i Flígl z nedávného návratu romantického titulu Stmívání poprvé uvedeného v roce 2008. Kino se totiž prý snaží nabízet i „mladší kultovky“. „Tohle bylo něco neskutečného. Měli jsme v kině 220 mladých lidí kolem pětadvaceti let a bylo to naprosto bouřlivé,“ popisuje kinař potlesky v sále při vstupu nové postavy, nebo sborové zpívání písní. „Byl to mix lásky a totálního nadhledu. Pro diváky to byl klíčový formativní titul, který milovali při dospívání,“ vysvětluje.

Kino Aero ale uvádí i méně známé legendární filmy, Flígl se prý vždy při úvodech před projekcí ptá, kdo snímek uvidí poprvé. „Nedávno jsme promítali Písečnou ženu, jeden ze stěžejních artových filmů 60. let. Přišlo sto lidí a skoro vždycky zvedli ruku, že to nikdy neviděli, přesto si to přišli užít do kina,“ vzpomíná. Když podobné filmy programují, dívají se třeba i na stránky na sociálních sítích se záběry z filmů, které zrovna „trendují“.

„Jsou to tituly, které si doma člověk nepustí, protože záplava snímků na streamech působí méně náročně. Do kina se člověk vypraví s nějakým cílem,“ sděluje. Kombinací známých hitů jako Cesta do fantazie nebo Princezna Mononoke a těch méně divácky rozpoznatelných jako Království koček a Zvedá se vítr je pak v českých kinech přehlídka Ghibli svět. Ta na plátno vrací tvorbu stejnojmenného japonského animačního studia proslaveného režisérem Hajaem Mijazakim.

„Na ty méně známé přijde pár desítek lidí na jednu projekci, ale mám z toho ohromnou radost, protože k divákům dostáváme kompletní filmografii Ghibli, navíc s perfektními překlady z japonštiny,“ těší Flígla. Právě filmové návraty by podle něj mohly být i součástí byznysmodelu větších studií. „Nemusí do kin hrnout stále nové věci, ale když do nich cíleně a koncepčně vrátí starší tituly a budou to dělat pravidelně, tak to pro ně má finanční smysl a lidi na to budou rádi chodit,“ myslí si.

Do Aera se tak brzy vrátí filmy jako Vše o mé matce, 2001: Vesmírná odysea nebo Ztraceno v překladu, američtí diváci se zase mohou těšit na tituly jako Na sever severozápadní linkou, Lola běží o život nebo Vrána. Mezi nejúspěšnější opakovaně uvedené snímky se počítají filmy Jamese Camerona jako Titanic, jehož 3D verze v roce 2012 vydělala celosvětově 350 milionů dolarů (přes 8,1 miliardy korun), nebo první Avatar, jenž si těsně před premiérou druhého pokračování přišel na 76 milionů dolarů (přes 1,7 miliardy korun).