Je Velký pátek, křesťané si připomínají ukřižování Ježíše Krista

Velký pátek je prvním dnem takzvaného velikonočního tridua. Následuje po něm Bílá sobota, kdy v podvečer začíná slavnost Kristova vzkříšení a nočními obřady přechází v neděli, kdy se slaví zmrtvýchvstání. Triduum v řadě církevních společenství představuje vrchol liturgického roku, protože obsahuje ústřední bod křesťanské zvěsti: vykoupení lidstva skrze oběť Ježíše Krista za hříchy člověka a jeho vítězství nad smrtí v události zmrtvýchvstání.

Velký pátek je pro křesťany nejtišším dnem v roce, měl by být vytržením z běžného chodu světa, práce i obyčejů. I lidové přívlastky Bolestný či Tichý pátek vyjadřují smutek, pokání a půst věřících pro památku Krista.

„Vzkaz pro nás pro všechny, ať žijeme, nebo nežijeme v náboženském kontextu, je, že křížem, smrtí, utrpením příběh nekončí. Někdy se nám může zdát, že jsou to dlouhé roky temnoty. Bílá sobota je připomínkou, že po Velkém pátku vždycky následuje Bílá sobota, že zlo tvoří jen ohraničenou úsečku v dějinách lidstva,“ uvedl farář Marek Orko Vácha. 

V lidové tradici se s Velkým pátkem pojila řada zvyků – lidé se v tento den třeba omývali vodou nebo rosou, aby byli chráněni před nemocemi. Nemělo by se prát prádlo a hýbat zemí, tedy pracovat na poli nebo v sadu. Někteří věřili, že země vydává své poklady nebo že vodníci vycházejí na souš.

Jako den pracovního klidu nebo státní svátek se Velký pátek slaví zhruba ve čtyřiceti zemích světa, například ve Velké Británii, Německu, Rakousku, Slovensku, Skandinávii, Austrálii, Brazílii, Kanadě nebo na Kubě. Svátkem byl i v někdejším Československu, za komunistického režimu v roce 1951 byl ale zrušen.

Pašije s orchestrem, v divadle či na vodním hradě

Velký pátek nabízí pravidelně kromě církevních obřadů také speciální kulturní akce, tradičně mezi ně patří třeba různá provedení Pašijí, tedy vyprávění o utrpení Ježíše Krista. Například Janovy Pašije Johanna Sebastiana Bacha připravil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a soubor Musica Florea. Režisér Matěj Forman ve svém scénickém zpracování použil kombinaci dřevěných loutek s kostýmovanými zpěváky.

„Dotýkám se příběhu, který se dá vyprávět jako pohádka, jako legenda, ale pro spoustu lidí a pro naši civilizaci je to příběh, který přímo vstupuje do našich životů. Pak jsou ta místa, kdy hudba i text otevírají člověku prostor, aby mohl o tom sám přemýšlet, meditovat, nějakým způsobem to přijmout. A to už je náš úkol nechat tenhle prostor divákovi,“ uvedl Forman.