„To je Nicholas Winton, ten člověk, který tě zachránil,“ vzpomíná na první setkání Marešová

Marešová se narodila v roce 1932 v Praze ve smíšené židovsko-rakouské rodině. Do Londýna odjela takzvaným Wintonovým vlakem na konci července 1939. Druhou světovou válku prožila nejprve v pěstounské péči v Cornwallu a později s rodiči v Londýně a Walesu.

Do Československa se Marešová vrátila po válce, v roce 1945. O pár let později zemi zasáhla další totalita, tentokrát komunistická – která trvala přes 40 let. Marešová uvažovala o emigraci v roce 1948 i 1968, nakonec ale zůstala v Československu. O vzpomínky nejen na druhou světovou vállku se podělila v ranním víkendovém studiu ČT24 v rozhovoru s Pavlem Navrátilem.

Vzpomínáte si, kdy a za jakých okolností jste se dozvěděla, že patříte mezi Wintonovy děti?

Bylo to později, než se o tom dozvěděl svět, protože za totality do Československa takové zprávy nedošly vůbec. Dozvěděla jsem se to, až když poprvé sir Nicholas Winton přijel do Prahy.

Bylo vám sedm let, když začala druhá světová válka. Jak moc jste tehdy vnímala, co se děje – mluvili o tom s vámi rodiče?

Moc ne. Na to jsem byla malá. Měla jsem za sebou první třídu. Jediné, co si pamatuji, co se týká války, bylo 15. března na dnešní Vinohradské třídě, kdy jsme viděli, jak přijíždějí Němci na těch náklaďácích a na sajdkárách.

Odjezd do Londýna

Je pravda, že vlak (Wintonův) na vás čekal, protože jste se ztratila, a nabral tak dvouhodinové zpoždění?

Dodneška to nevím a je mi to záhadou. Já si pamatuju, že jsem ve vlaku nebyla, že jsem se probudila v nějakém sklepě. A pak vzpomínka na to, že najednou jsem zase byla ve vlaku.

V Londýně se vás ujala rodina Thomasových. Na základě čeho si rodiny v Británii vybíraly do své péče děti z Československa?

„Nicky“ (Nicholas Winton, pozn. red.) rozesílal inzeráty do všech krajů v Anglii, v časopisech a přes známé. Když někdo projevil zájem, že by si dítě vzal, tak jim posílal šestici fotografií a z těch šesti si vždycky mohli vybírat.

Popište, v jaké rodině jste v Anglii byla, protože vy jste měla docela štěstí… byla to aristokratická rodina.

Měla jsem se tam velice dobře po materiální stránce – neexistovalo nic, co bych nemohla mít. I například vlastního koně. Ale jinak to byli takoví ,psí čumáci'. Ovšem dnes, časem, si uvědomuji, že to byla i pro ně oběť – vzít si cizí dítě.

Setkání s rodiči v Británii a návrat do Československa

Vy jste měla to štěstí, že za vámi rodina mohla do Anglie přijet a v roce 1941 jste začala opět bydlet s rodiči. Uvažovali rodiče, že se v zemi usadí?

Táta vždycky počítal, že se vrátíme domů. Pamatuji si konec války, to jsem byla v československém internátu, který tam byl zřízen exilovou vládou. Poslouchali jsme rozhlas, ve kterém byly výzvy o pomoc z Československa – to mi došlo, že už je konec války.

V roce 1939 jste odjížděla do Anglie jako sedmileté dítě a do Prahy jste se vracela jako třináctiletá dívka. Jak vás tu vnímali lidé, kteří tu válku tady zažili?

Jak kdo. Měli jsme hodně výčitek, že jsme ušli té válce. Vyprávěli nám, jak byla Praha bombardována – a já si řekla v duchu, že bych ti přála vidět, jaké bylo bombardování Londýna za blitzkriegu – to bylo bombardování…

Jak to vypadalo s vaší rodinou dál, s nástupem komunismu?

Já jsem byla velmi často vyslýchaná StB. Můj tatínek byl zavřený pro vlastizradu, protože otvíral pusu, kdy neměl.

Ani v této době jste neuvažovali o emigraci?

Tatínek chtěl emigrovat do Rakouska, kde do té doby žili jeho rodiče. Ale kvůli mně to neudělal, protože já jsem se v té době chtěla vdát.

Wintonovy děti

Jaké bylo první setkání s Nicholasem Wintonem?

Krásné. Byla jsem pozvána na dánské velvyslanectví. Nevěděla jsem, proč tam jdu. A najednou ke mně přišli novináři a chtěli „příběh, příběh“ a já nevěděla, o co jde. Pak za mnou přišla spolužačka z Londýna a řekla mi, „já ti někoho představím“.

Vedla mě do rohu ke gauči a tam seděl šedovlasý pán. „To je Nicholas Winton, ten člověk, který tě zachránil.“ Jako by mě uhodil kámen do hlavy, já se teprve od té chvíle dozvídala, jak to všechno tehdy bylo.

Vy jste se v tom tehdy hodně angažovala. Naplnilo vás to novou energií?

Určitě. 24 let jezdím po školách a po různých organizacích a vyprávím dětem i dospělým, jak to tady tehdy vypadalo, co jsem prožila.