První prezidentův muž, který do Nixona vrazil nůž zrady a obvinil ho z krytí Watergate. V dramatickém svědectví před Senátem v červnu 1973 (poprvé se na žalobce obrátil 6. dubna) vypověděl, že Nixonovi řekl, že krytí skandálu se stalo rakovinou jeho prezidentství.
Kapitola 18 - Mr. Dean jde k soudu
John Wesley Dean III
14. 10. 1938
„Bývalý prezidentův poradce Dean sdělil senátním vyšetřovatelům a federálním žalobcům, že nejméně pětatřicetkrát probíral krytí Watergate přímo s prezidentem či v jeho přítomnosti,“ napsali v Postu Woodward s Bernsteinem 3. června (znovu sledujme frekvenci výskytu anonymních zdrojů).
Dean obviní Nixona, že byl zásadně angažován v krytí vloupání do ústředí Demokratické strany, uvedly zdroje, které dále sdělily, že Nixon podle Deana věděl předem, že spiklencům bude zaplaceno za mlčení, i o nabídkách omilostnění učiněných jeho jménem. Pro obvinění prezidenta neměl Dean podle zdrojů žádnou, nebo jen minimální oporu v dokumentech.
Dean, jak uvedly zdroje Postu, tvrdil, že řady jeho schůzek s Nixonem se účastnili i hlavní prezidentovi poradci Haldeman a Ehrlichman. Ti i Nixon to popřeli a za ústřední postavu krytí Watergate označili naopak Deana. (Podle zdrojů z ministerstva spravedlnosti existuje řada důkazů pro obžalobu Deana, jehož z aktivního krytí Watergate obvinil bývalý šéf FBI Gray i někdejší spolupracovníci Bílého domu: John Caulfield vypověděl, že mu Dean opakovaně nařídil zprostředkovat nabídku omilostnění obžalovanému McCordovi výměnou za jeho mlčení.)
Jedno z nejvážnějších Deanových obvinění prezidenta souviselo se schůzkou z 23. března 1973, krátce před odsouzením sedmi hlavních obžalovaných. Prezident se podle Deana zeptal, kolik peněz by obžalovaní měli dostat za trvalé mlčení kromě 460 tisíc dolarů, jež už obdrželi. Dean řekl, že ještě asi milion. Prezident reagoval, že by s tím neměl být problém.
Za tři dny volal Nixon Deanovi z Key Biscayne (Florida) a řekl mu, že žertoval, když se ptal, kolik by stálo watergateské mlčení. Právě 26. března řekl Dean podle vyšetřovatelů Nixonovi, že hodlá spolupracovat se žalobci. A cítil, že se Nixon v telefonátu snažil vzít zpět, co by ho mohlo mrzet.
Později Dean vyšetřovatelům řekl, že ho Nixon nutil podepsat rezignaci s přiznáním, že právě on, Dean, řídil krytí, zatímco Nixon, Haldeman a Ehrlichman neměli tušení. Když Dean odmítl, varoval ho Nixon nejsilnějšími slovy, aby nikdy neprozradil krycí aktivity Nixonovy vlády – uvedly zdroje. Dean vyšetřovatelům také řekl, že Nixon v roce 1972 osobně písemně úkoloval lidi v Bílém domě při krytí Watergate. Do 1. ledna 1973 podával Dean podle své výpovědi zprávy o svých krycích akcích Haldemanovi a Ehrlichmanovi. Po 1. lednu začal Deanovi volat přímo Nixon: zajímal ho aktuální stav krycích operací a často si ho zval do pracovny k rozhovorům o případu, řekl podle zdrojů Dean vyšetřovatelům. Při některých schůzkách prezident Deana přímo úkoloval, jak krýt Watergate.
Zdroje ze Senátu a ministerstva spravedlnosti uvedly, že ač byli žalobci k Deanově verzi původně skeptičtí, teď ji respektují. Podle senátních a ministerských zdrojů Dean řekl, že zatímco mezi červencem 1970 a lednem 1973 se s prezidentem setkal desetkrát, v dalším průběhu prvního pololetí 1973 měli pětatřicet schůzek. Dean byl přesvědčen, že prezident zvýšil frekvenci setkání, aby posílil vztah mezi sebou-klientem a Deanem-právníkem, a mohl tak od advokáta vyžadovat mlčení o schůzkách. Hlavní část většiny rozhovorů se odehrála mezi Haldemanem, Ehrlichmanem a Deanem – prezident jen poslouchal. Rozhovory se vedly v Nixonově pracovně, jen v několika případech šlo o telefonáty Nixona s Deanem.
Zdroje uvedly, že Dean navštívil administrativní budovu Bílého domu, aby si prohlédl některé své dokumenty – příliš nevěřil, že ještě existují. Podle zdrojů by mu ale hlavně chronologies (časové snímky jeho pracovních dnů) mohly umožnit přesnou rekonstrukci krytí skandálu. V záznamech jsou ale jen informace o Deanově komunikaci s Haldemanem a Ehrlichmanem. Podle zdrojů řekl Dean vyšetřovateli, že diskuse s Nixonem nezmiňoval proto, že se obával dávat takové věci na papír.
Od zdrojů z Bílého domu se Post dozvěděl, že Deanovo svědectví Nixona a jeho okolí zasáhlo: pokládali jej za největší překážku, má-li teď Nixon přesvědčit o své nevině. Deanovo rozhodnutí mluvit se žalobci Nixona přímo přimělo vyhodit ho a donutit rezignovat i Haldemana a Ehrlichmana, sdělily zdroje. Nixonova prohlášení o Watergate – ze 17. dubna (oznámil významné nové skutečnosti v případu), ze 30. dubna (zveřejnil rezignace Haldemana a Ehrlichmana a popřel svou účast v aféře), a obrana jeho vlastních kroků z 22. května – šla ven vždy tak, aby si prezident udržel náskok aspoň kroku před Deanem, řekly zdroje. 22. května mluvil Nixon o operacích ke krytí Watergate a o tom, že ustavení zvláštního vyšetřovacího týmu v Bílém domě nařídil kvůli národní bezpečnosti. Je to v přísně tajných dokumentech, které se Deanovi nakonec podařilo vynést z Bílého domu. „Jinak by neexistovaly žádné dokumenty s prezidentovými vyjádřeními – na podporu toho, co Dean říká,“ sdělil novinářům zdroj z Bílého domu.
„Všechny Deanovy informace, které jsme mohli ověřit, byly přesné,“ řekl zdroj z ministerstva spravedlnosti. Totéž potvrdily senátní zdroje. Příklady mohou být Deanovy informace, že bývalý šéf FBI Gray zničil dokumenty z Huntova trezoru a o pozadí operace Ellsberg (Pentagon Papers).
17. dubna 1973, náhodou právě poté, co ministerstvo spravedlnosti informovalo Nixona, že Dean spolupracuje s vyšetřovateli, vystoupil prezident, jak už víme, s prohlášením o významných nových skutečnostech. Těmi měly být závěry jeho vlastního vyšetřování Watergate, které údajně začalo 21. března. (Toho dne Dean podle své verze probíral s Nixonem instalaci odposlechů a krytí operace. Měl dojem, že prezident o některých detailech nevěděl.) Nixon oznámil, že požádal ministerstvo spravedlnosti, aby každému z jeho administrativy, komu se prokáže zapojení do Watergate, odepřelo beztrestnost. Podle senátních zdrojů a zdrojů blízkých žalobcům se Nixon může takhle snažit donutit Deana, aby nevypovídal. Dean, jenž původně řekl, že bez záruky beztrestnosti nebude svědčit v plném rozsahu před Senátem ani velkou porotou, se později rozhodl mluvit bez podmínek, sdělily zdroje ze Senátu a blízké Deanovi.
Při schůzce 21. března řekl Dean podle svého tvrzení Nixonovi, že k záchraně jeho prezidentství bude nutné, aby Haldeman, Ehrlichman i on (Dean), odkryli své role žalobcům. „Ze schůzky odcházel s pocitem, že se dohodli,“ uvedl zdroj. „Haldeman a Ehrlichman pak ale řekli, že se utopit nehodlají.“ Podle Deana se s nimi Nixon sešel hned po setkání s ním. Pak Deanovi řekl, že žádný rozkol v Bílém domě nepřipadá v úvahu a varoval ho, že půjde-li za žalobci – ocitne se v izolaci.
Dean se do vyšetřování zapojil hned po zatčení lupičů (17. června 1972): byl u výslechů patnácti spolupracovníků Bílého domu, jež vedlo FBI, a převzal dvaaosmdesát vyšetřovacích spisů. 29. srpna 1972 se Nixon ve svém oznámení, že „nikdo z administrativy není zapleten v tomto bizarním incidentu“, odkázal právě na údajné Deanovo vyšetřování. Dean ale vypověděl, že sám žádné nevedl.
17. září 1972, dva dny po obžalování prvních sedmi prezidentových mužů, si Haldeman předvolal Deana do Oválné pracovny. On i prezident byli podle Deana potěšení úspěchem Deanova úsilí zabránit, aby byli obžalováni i další. Nixon Deana pochválil: „Dobrá práce. Bob (Haldeman) mi řekl, jak sis s tím poradil.“
V prosinci 1972 se obhájce obžalovaného Hunta obrátil na Nixonova poradce Colsona a řekl mu, že „něco se musí podniknout“, aby Hunt neskončil nadlouho za mřížemi (Dean to řekl časopisu Newsweek). Colson požadavek postoupil Deanovi a Ehrlichmanovi, a ten řekl: „Podívám se na to.“ Odešel do prezidentovy pracovny, vrátil se s příslibem Huntova omilostnění a vyzval Colsona, aby Huntovu obhájci sdělil, že „všechno je v pořádku“ (bez podrobností).
Než Nixon Deana vyhodil a ten začal mluvit, zapojil do obstrukcí vyšetřování, které mělo odhalit, jak jsou zatčení lupiči napojeni na Bílý dům, řadu Nixonových úředníků.
Z vězení se Dean nakonec dostal už po čtyřech měsících. O Watergate pak napsal dvě knihy – Slepá ctižádost: Léta v Bílém domě (Blind Ambition: The White House Years, 1976) a Ztracená čest (Lost Honor, 1982), a také knihu o soudci Williamu Rehnquistovi (The Rehnquist Choice: The Untold Story of the Nixon Appointment that Redefined the Supreme Court, 1982).
Žije v Beverly Hills v Kalifornii, kde působí jako investiční bankéř, píše knihy a přednáší.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
