Kapitola 4 - Falešný (a prázdný) pomník investigativní žurnalistiky

Článek je cenný tím, že obsahuje všechny základní bludy (all in one mistake kit:) provázející Watergate:

(1) O identitě tajného zdroje Deep Throata (Marka Felta) neměl třiatřicet let nikdo ponětí. Skutečnost: Nixon a jeho muži považovali Felta za klíčového informátora novinářů od zážehu aféry, a proto se ho snažili eliminovat (šlo ovšem o člověka, který měl v hlavě celou FBI, takže to i pro prezidenta a jeho lidi bylo v podstatě neproveditelné). A nejpravděpodobnějším Deep Throatem byl Felt i pro zasvěcené žurnalisty, takže jeho odkrytí v roce 2005 bylo jen definitivním potvrzením.

Jay Edward Epstein

Did The Press Uncovered Watergate? měsíčník Commentary, červenec 1974

Žalobci ministerstva spravedlnosti předpokládají, že tajemným zdrojem byl pravděpodobně Mark W. Felt, Jr., který byl tehdy náměstkem ředitele FBI, protože jedno z vyjádření, které Woodward s Bernsteinem připsali Deep Throatovi, mohlo pocházet jen od Felta. (Osobně mám podezření, že podle nejlepších tradic nové žurnalistiky je Deep Throat postava složená z několika osob.)

James Mann

Deep Throat: An Institutional Analysis měsíčník The Atlantic, květen 1992

Velmi dobře by to mohl být Mark Felt, který přiznal, že si brousil zuby na pozici ředitele FBI - nejen bezprostředně po Hooverově smrti, ale také na jaře 1973, když Grayova nominace na definitivního ředitele neuspěla v Senátu a Nixon na místo úřadujícího šéfa jmenoval Williama Ruckleshause. O Feltovi se ve Washingtonu vědělo, že s novináři mluví.

(Překvapením bylo spíš, jak Felt a jeho rodina vyšplouchli Post a Woodwarda s Bernsteinem. Dalo se čekat, že pokud se Deep Throat rozhodne oficiálně se dekonspirovat ještě za svého života, proběhne to po dohodě a ve spolupráci s novinami, které se staly jedním ze symbolů odhalení Watergate. S těmi se o tom ale Feltovi nebavili, exkluzivitu oficiálního coming-outu poskytli měsíčníku Vanity Fair. W + B byli zaskočení natolik, že nejprve informaci o Deep Throatově totožnosti nepotvrdili. Symbolické: i tentokrát to řídil někdo jiný, zatímco nejslavnější investigativní novináři na světě se jen divili.)

(2) Novináři Woodward a Bernstein svým pátráním rozhýbali vyšetřování Watergate. Skutečnost: Skandál začal vloupáním v noci na sobotu 17. června 1972 a FBI zahájilo vyšetřování okamžitě. Už první článek v Postu obsahoval úniky z oficiálního pátrání a tento gard se nezměnil až do Nixonovy rezignace v roce 1974 (konec Watergate). Novináři nic nerozhýbali - naopak: policie (podle svého scénáře) rozhýbávala novináře.

(3) Mark Felt byl nezištným bojovníkem za pravdu a demokracii. Skutečnost: Felt byl nejpravděpodobnějším nástupcem zesnulého ředitele FBI Hoovera. Prezident ho ale přeskočil a pozici obsadil svým člověkem Grayem, který měl do té doby nevypočitatelný úřad FBI (mocenské centrum samo pro sebe) začít řídit po nixonovsku. Tím si z Felta a hooverovského křídla v FBI vytvořil nepřátele. Bojovník za pravdu a demokracii Felt byl pak v roce 1980 pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu za porušování občanských práv (trestné činy proti demokracii) a zachránila ho jen amnestie prezidenta Reagana (viz kapitola 5 Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?).

Robert Upshur Woodward

26. 3. 1943

Když vypukla aféra Watergate, byl v Postu teprve devět měsíců. Absolvent univerzity Yale se v redakci snažil uchytit už po vojně u námořnictva, ale neuspěl. Začal tedy v lokálním tisku v Marylandu a v jedenasedmdesátém ho do Postu na druhý pokus vzali. Za společnou práci na Watergate získal s Carlem Bernsteinem v roce 1973 Pulitzerovu cenu (Post věnoval Watergate na čtyři stovky článků - ne všechny pochopitelně napsali Woodward s Bernsteinem). O případu pak napsali bestsellery Všichni prezidentovi muži (All the President's Men, 1974) a Poslední dny (The Final Days, 1976). Ve filmové verzi první knihy (1976) hrál Woodwarda Robert Redford. Woodward pak napsal další bestsellery - o Nejvyšším soudu (The Brethren, 1979), o CIA (Závoj - The Veil, 1987), o Clintonově administrativě (Agenda, 1994 a Volba - The Choice, 1996), o Alanu Greenspanovi (Maestro, 2000), o válce v Iráku (Bush ve válce - Bush at War, 2002, Plán útoku - Plan of Attack, 2004 a Stav/Stát zapírání - State of Denial, 2006), o Bushově zahraniční politice (Vnitřní válka: Utajená historie Bílého domu - The War Within: A Secret White House History, 2008) a ještě dvě knihy o Watergate (Stín: Pět prezidentů a odkaz Watergate - Shadow: Five Presidents and the Legacy of Watergate, 1999 a Muž v utajení: Příběh watergateského Hlubokého hrdla - The Secret Man: The Story of Watergate's Deep Throat, 2005). Dnes působí jako zástupce hlavního editora deníku The Washington Post.

Investigativní novinář versus agent v redakci

Investigace je pátrání - a tak si představujeme práci novinářů, kteří se tak označují. Ti, které proslavila Watergate, patřili k jinému druhu žurnalistů. Bob Woodward a Carl Bernstein byli novináři-agenti, kteří informace nevypočítávají ze smluv, účetnictví a registrů (to je zdlouhavé, drahé a nejisté - předem se neví, jestli to nakonec bude natolik konkrétní a průkazné, aby se to dalo vysílat/otisknout). Agenti si informace nosí jako hotová jídla (jen ohřát a můžeme podávat) od lidí, kterým říkají zdroje, i když správné označení by bylo řídící důstojníci (politici, policisté, státní zástupci, agenti tajných služeb, lobbisté, byznysmeni). Špatné svědomí Woodwarda a Bernsteina v tomto smyslu prozrazuje, že se termínu investigativní žurnalistika v souvislosti s vlastní prací zdrženlivě bránili. Říkali, že upřednostňují označení zdrojová žurnalistika (elegantní přiznání-nepřiznání, že nepátrali, ale nosili). Kolegové, kteří jejich příběh tesali do mramoru, to ale vyhodnotili jako nemístnou skromnost snižující prestiž novinářského stavu en bloc, a tak se to neujalo (a Woodward s Bernsteinem hru žádným definitivním přiznáním nezkazili).

Jak se agent pozná, aniž bychom ho přistihli na cestě ze schůzky se zdrojem, jak si nese složku s hotovým případem včetně cédéček s odposlechy?

„Když se Bob Woodward objevil v redakci Postu, ani ne rok před Watergate, hned se etabloval jako jeden ze špičkových investigativních reportérů v lokální (washingtonské) sekci. Zatímco ostatní pracovali na projektech týdny, měsíce i roky, Woodward vynikal tím, jak rychle články dodával,“ napsal bývalý Woodwardův kolega James Mann.

A to je ono. Každý ví, že zima trvá tři měsíce. Falešný investigativec ji ale zvládne za tři dny. To je skvělé - a je to nesmysl a podvod. Jako sportovní výkon vyhnaný dopingem, hra s cinknutými kartami či podpis vynucený pistolí. Agent odhalí (přinese od zdrojů) několik bomb týdně (a nikomu není nápadné, že rozkryl tak rozsáhlou a složitou kauzu za dva dny od zveřejnění předcházející). Zaměstnavatelé-vydavatelé agenty milují (jejich poměr cena/výkon bere dech), dávají je za příklad těm, kteří opravdu pracují, diváci a čtenáři je obdivují a o manipulacích těchto rytířů žurnalistiky sloužících zájmům skrytých zdrojů, se nedozví buď nikdy nikdo, anebo až tehdy, kdy už to není aktuální. Motivací agentů je buď sama exkluzivita informací, kterými se chlubí předstírajíce, že je vypátrali, a/nebo provize rozličných forem od zdrojů (podíl na zisku, který zdroji přinese rozšíření informace chránící tento zdroj či poškozující jeho politického či ekonomického konkurenta - nemusí to být peníze, ale o korupci mluvíme v každém případě).

Závěr: investigativní novinář má své zdroje a to, na čem bude pracovat a jak to bude vypadat, řídí sám. U falešného investigativce je to naopak: zdroje mají svého novináře, který je jediným viditelným článkem sítě a zveřejňuje jen to, co mu jeho řídící dají. Maska nezávislého hlídacího psa demokracie na tváři agenta skrytých zájmů je kukaččím vejcem Watergate.

Edward Jay Epstein: Něco tu nehraje

Do rozporu mezi skutečnou rolí a hollywoodskou parolí žurnalistů Postu v aféře Watergate se už v roce 1974 opřel například novinář Edward Jay Epstein v měsíčníku Commentary:

Vrozený sklon žurnalistů nafukovat roli médií ve velkých skandálech pravděpodobně nejvýstižněji ilustruje kniha Carla Bernsteina a Boba Woodwarda o tom, jak odhalili Watergate. Na jejím obalu a v celostátní inzerci se chvástavě skví: Případ Watergate zná celá Amerika. Teď poprvé ale tuto nejvýbušnější politickou detektivku století vyprávějí dva mladí reportéři, kteří svou brilantní žurnalistikou rozbili a rozkryli watergateské spiknutí, a přinášejí vám pohled na celé drama za kulisami příběhu. O tom, co se odehrálo za kulisami a co rozbilo a rozkrylo Watergate, totiž o vyšetřováních FBI, federálních žalobců, velké poroty a komisí Kongresu, se ovšem v knize nepíše. Práci prakticky všech těchto institucí, které odkryly a zpracovaly veškerý skutečný důkazní materiál watergateských odhalení, Bernstein a Woodward ignorují nebo umenšují. Místo toho se soustředí na ty informace, které z vyšetřování pouze unikly k nim.

Koneckonců: jak by nás Woodward s Bernsteinem mohli nechat nahlížet do kuchyně, kde se Watergate stahovala z kůže, když tam nebyli? Čekali venku, až patologové (vyšetřovatelé) Watergate o přestávce vyjdou a pár kousků (podle vlastní volby) jim dají za dveřmi. Hádankou není ani motivace těchto patologů: chtěli zničit Nixona, který se po smrti nesmrtelného (Hoovera) pokusil kolonizovat FBI. Pozoruhodné je, jak se legenda o objevech novinářů, které rozhýbaly policejní vyšetřování, drží, i když Woodward s Bernsteinem v článcích stále opakovali: sources said (zdroje sdělily). V jednom z klíčových textů Mitchell řídil tajný fond Republikánské strany (Mitchell Controlled Secret GOP Fund) z 29. září 1972(viz kapitola 10 Ministr spravedlnosti, který z tajného fondu financoval zločin) je tato fráze dvanáctkrát. Nedozvídáme se o ničem, na co nezávisle, v předstihu před policií, přišli Woodward s Bernsteinem, své informace vypátrali tak, že jim je dal ten, kdo je skutečně vypátral.

Epstein pokračuje: "Přitom nežurnalistická verze odkrytí watergateského spiknutí není tajná - žalobci (Earl Silbert, Seymour Glanzer a Donald Campbell) poskytnou zprávu o vyšetřování (opřenou o dokumenty) komukoli, kdo bude chtít. Podle jednoho z prokurátorů ale není nikdo, koho by to skutečně zajímalo." Svět svou legendu - falešnou, ale přitažlivou - už má.

Konkrétní Epsteinova upozornění na rozpory mezi watergateským Dichtungem a Wahrheitem:

• Dahlbergův šek - Okamžitě po watergateském vloupání (17. června 1972) se FBI vydalo po stopě stodolarových bankovek nalezených u lupičů. Sledovalo je podle sériových čísel přes centrální banku (Federal Reserve Bank) v Atlantě do Miami, na bankovní účet jednoho z lupičů Bernarda Barkera. 22. června zjistili žalobci z jeho transakcí, že bankovky pocházely z příspěvků Výboru pro znovuzvolení prezidenta (ve formě šeků je uložil jeden z jeho finančních předsedů Kenneth Dahlberg a další lidé). Kopie šeků nechal k Bernsteinovi a Woodwardovi uniknout vyšetřovatel floridského žalobce o měsíc později, až poté, co se s nimi seznámila velká porota. Novináři tento svůj objev zveřejnili v Postu 1. srpna, tedy čtyřicet dnů poté, co to vypátrali profesionálové, kteří to žurnalistům také poskytli.


• Prezidentův poradce a jeho sekretářka - Při domovních prohlídkách u lupičů (během čtyřiadvaceti hodin po zatčení) objevilo FBI účty, adresáře a šeky, které s vloupáním spojily poradce Bílého domu Howarda Hunta. Až od policistů se to dozvěděl reportér Postu Eugene Bachinski. Vyšetřování Hunta dovedlo žalobce k jeho sekretářce Kathleen Chenowové, která začátkem července potvrdila, že Hunt a Liddy pracovali na tajném projektu společně a že jim před svým zatčením ve Watergate volal lupič Barker. Až v září poskytli právníci, kteří dostali seznamy svědků obžaloby, jméno Chenowové Woodwardovi a Bernsteinovi, kteří poté, co jí zavolali, zvěstovali exkluzivní informaci o její existenci a svědectví veřejnosti. Přitom už začátkem července předložili žalobci toto svědectví velké porotě, která Hunta a dalšího prezidentova poradce Gordona Liddyho vyšetřovala kvůli lupičům a penězům, jež tito měli u sebe.


• Pátrání a pátrání - V den vloupání objevilo FBI odposlouchávací pracoviště v Howard Johnson Motor Hotel naproti Watergate, odkud spiklenci posílali rádiové signály lupičům ve Watergate a přijímali tu odposlechy. Když FBI zkontrolovalo záznamy o voláních z tohoto postu, přišlo na Alfreda Baldwina, bývalého agenta FBI, který tam obsluhoval zařízení a hlídal, aby akci ve Watergate někdo nenarušil. 25. června slíbil Baldwin žalobcům spolupráci - výměnou za svou beztrestnost. Tak dostávali žalobci informace z rezistentních obžalovaných a svědků nejčastěji: kombinací vyhrožování (vysoké tresty při nespolupráci), respektive klamání (říkali obviněným, že jejich komplicové už začali mluvit) a vyjednávání (nabídky nižších trestů za spolupráci). 5. července, necelé tři týdny po vloupání, naznačil Baldwin vyšetřovatelům obrysy spiknutí. Hunta a Liddyho označil za ty, kteří vloupání řídili, popsal dřívější pokusy o vloupání, instalaci odposlechů, přepisování pořízených záznamů a předávání těchto ilegálně získaných informací Výboru pro znovuzvolení prezidenta. V polovině července dostala tyto důkazy velká porota. Investigativní tisk neměl ponětí, neboť sám nepřišel na nic a zdroje mu tyto informace ještě nedodaly. A tak například Liddyho jméno bylo v tisku zmíněno jen mimochodem 22. července, když odešel z Výboru pro znovuzvolení. Až v říjnu uveřejnily Los Angeles Times interview Jacka Nelsona s Bladwinem. Aby LAT trumfli, přispěchali Woodward a Bernstein s nepřesnou informací, že Baldwin dodával přepisy odposlechů třem úředníkům výboru - Robertu Odleovi, Glennu Seddamovi a Williamu Timmonsovi. Ve skutečnosti je dodával Liddymu. Žalobci potřebovali i svědky, kteří by potvrdili Baldwinovy výpovědi. Získali studenta Thomase Gregoryho, který pracoval jako pomocný špion pro výbor. To bylo klíčové: Gregory potvrdil důležité prvky Baldwinovy výpovědi. Tisk se o Gregoryho existenci dozvěděl až při veřejném soudu.

Agent Woodward. Dostavil jsem se na váš rozkaz, pane

A co na tenhle nátěr pana Epsteina říkají sami novináři? Jejich reakce je v kontextu bombastické reklamy (reportéři, kteří svou brilantní žurnalistikou rozbili a rozkryli watergateské spiknutí) překvapivá. Bob Woodward v článku Jak se Mark Felt stal Deep Throatem (How Mark Felt Became Deep Throat - The Washington Post, 2. června 2005) píše: "Mám podezření, že mě považoval za svého agenta (I suspect in his head I was his agent)."

Jak konkrétně Felt Woodwarda řídil? Klíčové by bylo dozvědět se, jak proběhlo výběrové řízení na to, kdo se stane Deep Throatovým Woodwardem (přímý kontakt s Deep Throatem byl výlučně Woodwardovou, nikoli Bernsteinovou záležitostí). Jaký konkurs na Woodwarda, když Deep Throat byl Woodwardovým zdrojem? Už jsme si řekli, že regulérní investigativec si vybírá zdroj, zatímco agent je naopak vybrán a najat zdrojem (v ďábelsky optimálním případě - neboť „Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp,“ jak praví policajt Lockit v Havlově Žebrácké opeře - podporuje zdroj v novináři iluzi jako žena v muži, který si myslí, že ji loví, ačkoliv je to ona, kdo si vybírá). Felt a Woodward se znali už od roku 1970 (a na jaře 1972, těsně před Watergate, intenzivně spolupracovali na kauze atentátu na demokratického prezidentského kandidáta George Wallace - viz kapitola 5 Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?), takže novinář se na náměstka šéfa FBI obrátil okamžitě, jakmile Watergate vypukla.

• WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1028/102741.jpg
• Bob Woodward autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/143/14235.jpg
• Znak FBI autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/418/41734.jpg
• Mark Felt autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/587/58633.jpg