Přístání na Měsíci 20. července 1969 se Nixon spojil s Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem, kteří jako první pozemšťané kráčeli po Měsíci. Všechna přistání na Měsíci (mise Apollo 11, 12 a 14 až 17 i dramatická třináctka) spadají do doby Nixonova prezidentství (přišel k tomu ovšem jako slepý k houslím: útok na Měsíc - odpověď na první let člověka do vesmíru, který Američanům v roce 1961 vyfoukli Sověti - vyhlásil už JFK). 5. ledna 1972 pak Nixon schválil i projekt letů raketoplánů. Byla to ale spíš deklarace, protože rozpočet Národního úřadu pro výzkum vesmíru (NASA) se za Nixona snížil. Šéf NASA Thomas Paine přišel s plánem zřídit do konce sedmdesátých let stálou základnu na Měsíci a v roce 1981 letět na Mars. Nixon to zamítl. Pak už přišlo Watergate a rezignace v srpnu 1974. Úřad převzal viceprezident Ford.
Kapitola 2 (dokončení)
Gerald Rudolph Ford
14. 7. 1913 - 26. 12. 2006
Aféru Watergate vyřešil Nixonův nástupce Gerald Rudolph Ford po česku: hlavu spiknutí proti demokracii, Nixona, omilostnil. Voliči mu to při nejbližší příležitosti spočítali: v prezidentských volbách v roce 1976 dali přednost demokratu Jimmy Carterovi. Sporným bodem Fordova životopisu je i jeho účast ve Warrenově komisi, která vyšetřovala atentát na prezidenta Kennedyho. A mezi Fordovy úspěchy nelze počítat ani konec vietnamské války. Když v dubnu 1975 boje po jedenácti letech ustaly definitivně, bylo to dva roky po uzavření příměří, po němž válka se značnými ztrátami na životech pokračovala. Skončila pak navíc porážkou amerického Jižního Vietnamu: 2. července 1976 se jih a sever spojily a vznikla sovětská Vietnamská socialistická republika. Jako slušný zářez na prezidentské pažbě lze Fordovi uznat podpis pod Závěrečným aktem Helsinské konference, mezinárodním závazkem dodržování lidských práv, který komplikoval situaci totalitním režimům (vycházela z něj i Charta 77 v tehdejším Československu).
Skandální milost
Generální pardon udělil Ford Nixonovi měsíc po jeho rezignaci. Omilostnění bylo podle něj v zájmu země - a nového prezidenta k tomuto rozhodnutí podle jeho vlastních slov vedlo i to, že situace Nixonovy rodiny „je americkou tragédií, v níž jsme svou roli sehráli všichni. Byly dvě možnosti: buď bude Watergate pokračovat do nekonečna, anebo ji někdo utne. Usoudil jsem, že učinit to mohu jen já - a když mohu, pak musím.“
Prohlášení
8. září 1974
Richard Nixon se stal 37. prezidentem USA 20. ledna 1969 a v roce 1972 mu devětačtyřicet z padesáti volitelů dalo důvěru znovu. V úřadu pokračoval až do své rezignace 9. srpna 1974. Podle usnesení Sněmovny reprezentantů vedl její právní výbor přes osm měsíců vyšetřování kvůli případnému odvolání prezidenta. Medializovaná slyšení a diskuse ve výboru vyústila do hlasování, které pro Richarda Nixona dopadlo nepříznivě. V důsledku jistých činů či opomenutí předcházejících jeho rezignaci (sic!) mu hrozí žaloba a soud za přečiny proti Spojeným státům. Zda obžalován skutečně bude, závisí na závěrech velké poroty a žalobce. (…) Předpokládá se, že soud s Richardem Nixonem nebude nestranný, začne-li dřív než za rok. A mezitím by se zase nenávratně vytratilo uklidnění, k němuž náš národ, rozjitřený případem Watergate, v posledních týdnech dospěl. Zničila by je atmosféra nervózního očekávání procesu s bývalou hlavou státu. Společnost by dál štěpily diskuse, zda je namístě trestat a ponižovat člověka, který už - bezprecedentně - potrestán byl: odchodem z nejvyššího úřadu, do něhož může být občan Spojených států zvolen. Proto teď já, Gerald R. Ford, prezident Spojených států amerických, na základě své ústavní pravomoci, uděluji plnou, tedy nepodmíněnou a neomezenou milost Richardu Nixonovi, která zahrnuje všechny přečiny proti Spojeným státům, jež spáchal nebo mohl spáchat v období od 20. ledna 1969 do 9. srpna 1974. (…)
Proč mě všude jenom česnek vítá? (Strašně divnej patron)
Nixonovu kariéru jako sled politických činů vždy zastiňovalo veřejné vnímání jeho osobnosti. Noviny byly natolik plné karikatur prezidenta s neoholenými tvářemi, svěšenými rameny a oroseným, svraštělým čelem, trefujících se kromě zjevu i do jeho manýr, že postupně přestávalo být zřejmé, co je skutečný Nixon a co škodolibý obrázek.
V situacích, kdy měl svůj obraz pod kontrolou, byly pro Nixona charakteristické prsty roztažené do V (to nezkazíte) a poněkud patologický úsměv (to neuhrajete). Že je to snadno vyprovokovatelný vztekloun, se vědělo všeobecně (někteří odborníci jeho osobnost charakterizovali jako narcistní a paranoidní), přesto byli Američané v šoku, když magnetofonové záznamy z Bílého domu odkryly jeho hrubou, agresivní odvrácenou stranu a na ní také antisemitismus, jemuž dal prezident průchod při rozhovorech se šéfem štábu Bílého domu Harrym Robbinsem Haldemanem. Vyzvídal, kdo všechno ve vládních organizacích je Žid, říkal, že Washington a daňová správa jsou plné Židů a trousil poznámky typu většina Židů je neloajální a jsou to bastardi, kterým se nedá věřit. Na druhou stranu mnozí Židé pracovali přímo pro něj: ministr zahraničí Henry Kissinger, ministr obrany James Schlesinger, autor projevů Ben Stein a ekonomický poradce Herbert Stein.
Diplomatický oříšek: Jak vzdát Nixonovi čest a nenaplivat na Ameriku
Na odpočinku napsal Nixon osm knih a snažil se očistit svou pověst. Zemřel 22. dubna 1994. Prezident Bill Clinton na jeho pohřbu řekl, že „utrpěl porážky, které by zničily většinu politických kariér, ale vybojoval také vítězství, kterých nedokázala dosáhnout většina nejpopulárnějších světových vůdců."
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
