Andrea Bocelli stojí na pódiu nehnutě. Orientaci mu zajišťuje mikrofon, kterého se občas přidrží. Na rozdíl od orientace mu ovšem dobrý zvuk a slyšitelnost zajišťuje neustále. Ostatně technici na tom pracují při sáhodlouhých zkouškách, kdy orchestr do úmoru přehrává pasáže z programu, který dobře zná. Bocelliho musí být slyšet především. Samozřejmě prostory sportovních hal pro více než deset tisíc diváků, kde se koncerty jeho aktuálního novozélandsko-australského turné odbývají, samotný zpěvák neuzpívá, ani kdyby to byl Pavarotti nebo Caruso. Ale Bocelli mikrofon prostě potřebuje. Jeho hlas je menší a užší, taková cestička po vrcholcích hor.
Ucho Svobody: Bocelli s českým orchestrem křižují Austrálii
Ovšem cestička narvaná. Na jeho koncerty chodí, jak řečeno, pravidelně tisíce diváků. Polovina sparťanské hokejové haly, která se dnes jmenuje po nějakém sponzorovi, a k ní zcela zaplněná plocha - pro lepší představu. Vždy největší hala města - ať už v novozélandském Aucklandu, kde turné zahajovalo, anebo Brisbane, už v Austrálii, kde pokračovalo. A dnes v Sydney, pak v Melbourne i na závěr v Perthu to bude stejné. Davy se valí, nelitují peněz za vstupenky a slyší. Dobře nazvučený Bocelli i orchestr, protože zvukaři šavle pěkně sladili.
První půlka je sestavena ze známých operních árií, které italský nevidomý tenor snaživě přednáší a orchestr precizně doprovází. Občas přizve Andrea na pódium kolegy z jiných hlasových a často i žánrových oborů, aby byly duety. Zpěváci, v porovnání s Bocellim no-name, vědí, že jejich úkolem není upoutávat pozornost, jen sloužit věci. A tou je show. „Kdyby dnes žil Caruso, dělal by to samé,“ říkal mi Bocelli při rozhovoru. Nevím, ne všichni volí tuhle cestu. Ale ta je každopádně nesporně úspěšná. Podobně narvaná auditoria má Bocelli po celém světě. Teď už bez nadsázky, když projede i odvrácenou stranu zeměkoule.
A Český národní symfonický orchestr, pěkně plnoprávně uvedený na plakátech a chválený v programu i Bocellim, získává pomalé ostružky. Do portfolia i povědomí diváků i agentů celého světa vstupuje jako spolehlivá opora programu, který možná naznačuje budoucnost klasiky. Ať se nám to líbí, nebo ne, ta je právě v podobném mísení žánrů. Ta ortodoxní zůstává zavřena v dotovaných operních domech. Ta zisková jde do hal, ale tam Verdi s Mozartem nestačí. Musí dorazit také třeba Presley nebo sladkobolné písně jihu.
Nadějí zůstává, že třeba procento diváků si pak dá operu jako takovou. A to bude pro přežití žánru stačit. Dobrou práci tak budou mít i hudebníci, všichni hrají smluvené party. Taková je hudba, taková je doba.