„I když vyhrajete všechny bitvy, ještě můžete prohrát válku,“ říká generál James Jones

Dá se válka proti teroru vyhrát vojensky?
Ne. Nedá. Je to velmi složitý boj. Je k němu zapotřebí také soudržnost a souhra mezi zainteresovanými národy a všemi jejich orgány. Vojenské prostředky většinou přicházejí ke slovu, když už je příliš pozdě na použití těch druhých a když nic jiného nezbývá. Ale boj proti terorismu, který chápeme jako radikální džihadismus, se dá vyhrát jedině tehdy, když na konci každého dne konstatujeme, že jsme udělali něco pro lepší budoucnost lidí tam, kde se terorismus zahnízdil, že jsme těm lidem ukázali, že jejich život se může zlepšit.

Ale, řídí se tím Bushova administrativa ve svém boji s terorismem? Obecně se dá říci, že si teď Amerika zopakovala jisté historické lekce. Už dříve nás historie poučila, že vojenská operace, má-li vést k porážce vzbouřeneckého hnutí, musí být provázena ještě něčím jiným, něčím, co by bylo opravdu přijímáno s nadšením. Nelze jen nahradit vojenskou vládu jinou vojenskou vládou, a když tak nakrátko.
Teď už jsme si to poučení zažili, ať už hovoříme o Afghánistánu nebo o Iráku. Můžete už vidět správné posuny ve strategii, které mohou vést k trvalé a hlubší změně. A ta lidem ukáže, že jde o trvalou přeměnu jejich života. Že lepší život je i pro ně možný.

Takže byste souhlasil s tím, co říkají lidé a komentátoři, že můžete vyhrát válku ale vyhrát pak mír je mnohem těžší?
Ano. Uměl bych to říci také jinak: I když vyhrajete všechny bitvy, pořád ještě můžete prohrát válku.

To je ovšem perspektiva, kterou byste pro Spojené státy v dnešní situaci neakceptoval?
Můj osobní názor, co se týká války v Iráku a v Afghánistánu, co se týká boje proti terorismu obecně, spočívá v osobním přesvědčení, že selhání skutečně není přijatelné. A tam, kde jsme opravdu napřeli sílu, tam kde bojují Američané, kde muži a ženy v uniformách nasazují životy, je selhání ještě nepřijatelnější. Už kvůli strategickým následkům. Jedna z věcí, která mě vyvádí z rovnováhy, když už tolik let poslouchám politický dialog o těchto záležitostech, je fakt, že v něm pozoruji silnou tendenci hovořit jen o taktice a ne o tom, jaké jsou vlastně strategické cíle. Přitom je už dávno zřejmé, že máte-li jen taktiku a ne strategii, prohrajete. Ale máte-li jasnou strategii, od které se odvíjí vaše taktika, můžete dosáhnout úspěchu. A doufám, že teď vstupujeme do etapy, kdy se v tomto životně důležitém boji bude na prvním místě hovořit o strategii a teprve potom o taktice.

Souhlasil byste s některými aspekty kritiky, kterou prezidentu Bushovi nedávno adresoval bývalý velitel spojeneckých jednotek v Iráku generál Sánchez? Znáte ten dopis?
Vím o něm. Samozřejmě můžeme analyzovat minulé roky, ale já to nechávám lidem, kteří se tím chtějí zabývat, kteří mají tu vášeň. Je to dobré, je to důležité. Poučit se z minulých let je nutné. Ale stejně nutné, možná ještě nutnější je prostě uznat, že teď jsme na tom tak, jak na tom právě jsme. A od této chvíle dělat vše pro to, abychom nadále postupovali správně s vědomím toho, že v minulé etapě jsme některé věci neudělali tak dobře, jak jsme je udělat měli, a že nás vždycky nenapadlo, co nás mělo napadnout. Budou-li se lidé dobré vůle s tímto vědomím od nynějška pokoušet dělat správné věci správným způsobem, historie posoudí, zda jsme postupovali adekvátně, a podle toho ocení výsledek. Ale momentálně jsme zrovna v bodě, kdy je mnohem důležitější učinit strategické rozhodnutí o tom, kam budeme nadále směřovat, než rozebírat minulost.

S tím, co říkáte, souvisí fakt, že fronta války proti terorismu sahá dnes už od Libanonu po Pákistán. Neleží na ní už jen samotný Irák. Fronta je mnohem širší. Mají Spojené státy ještě tolik síly, aby se na ní vojensky angažovaly ještě jinde než dosud, pokud to americká vláda prohlásí za nutné nebo pokud se to jako nutné ukáže? Prostě když opět dojde až na použití síly.
To bych musel značně spekulovat. Záleželo by na tom, jaká by byla ta další fronta, kde by byla, jak silné vojenské nasazení by bylo nutné atd. Ale znovu musím říci: nevěřím, že v boji proti terorismu musí být hned prvním aktem vojenský úder. Cesta k úspěchu je - pokud se všichni shodneme na tom, že někde vzniká nebezpečí terorismu - abychom si nejdříve položili otázku, co proti němu mohou udělat obyvatelé země, kde se takové nebezpečí objevilo. Oni mají nejvíc možností něco proti němu udělat, mohou se proti němu spojit.
Jistě je také na místě otázka, co můžeme udělat my už teď pro to, aby hrozba, které dnes čelíme v Iráku a v Afghánistánu, nevzklíčila na jiných místech ve světě. Na takových místech je třeba mobilizovat lidi. Je třeba se na takových místech angažovat preventivně, ale ne preventivním vojenským úderem. Mám na mysli mnohostrannou angažovanost, která by mobilizovala proti terorismu, která by pomáhala bojovat za demokracii, překonávat těžkosti. Je třeba přesvědčovat.
Terorismus neuspěje tam, kde odstraníme jeho příčiny. A všeobecně platí, že příčiny teroru jsou v pocitu beznaděje, kterému propadnou lidé tam, kde jsou přesvědčeni, že nic nemohou dělat proti své bídě, pro své děti, že svůj život nemohou zlepšit vlastními silami. Beznaděj je živnou půdou pro teroristy, jejich verbíři to mají v takových oblastech lehké. A tohle je třeba změnit. Změnit podmínky, změnit mínění, že Evropa a Amerika je tím zlem, které působí jejich bídu. Neboť jinak je snadné stavět islám proti křesťanství. Ti lidé jsou snadno ovlivnitelní, protože nemají vzdělání, nemají prostředky, nemají naději.

Dvakrát jste zmínil Afghánistán. Podle mého mínění se tam nyní odehrává druhá etapa, druhá kapitola boje o Afghánistán. Domníváte se, že by se tam měl boj vést také jinak, že by neměl být zaměřen jen na zničení tálibánu, ale také na získání obyvatelstva?
Teď je nejdůležitější probudit vůli samotných Afghánců. Řešení podle mého názoru nespočívá ve vysílání dalších a dalších vojenských jednotek. Spíš v lepší koordinaci mezinárodních organizací. Jsem přesvědčen, že Spojené národy by mohly aktivněji a lépe koordinovat mezinárodní pomoc. Závislost země na výrobě drog je to, co si nejakutněji žádá řešení, protože je velkou překážkou opravdového hospodářského rozvoje: drží zemi na nízké kulturní úrovni, udržuje v ní korupci a navíc je zdrojem financí pro povstalce. Takže dřív než bych se pustil do vojenských analýz a zjišťování, co by se mělo vojensky dělat jinak, chtěl bych vidět efektivní protidrogový program, reformu právních poměrů v zemi a mnohem efektivnější výcvik afghánské policie, tak aby byla schopná zajistit bezpečnost i na vesnicích. A chtěl bych vidět, že Karzáího vláda mnohem víc mobilizuje lidi mimo Kábul, po celé zemi. Je třeba nasadit obrovské úsilí ke zlepšení vzdělanosti. To je cesta vpřed. Půjdeme-li po ní, můžeme zvítězit.
K tomu, že tam, teď máme všechny známé problémy, přispívá ale také fakt, že se nevypracovala důkladná regionální strategie vůči celé oblasti včetně Pákistánu a dalším zemím tohoto regionu. Nejde jen o vojenské řešení situace v Afghánistánu. A také nejde jen o Afghánistán.

Vztahy mezi Spojenými státy a Evropou nejsou úplně ideální, co se dá udělat pro jejich zlepšení?
Doufám, že po několika letech ochladnutí, kdy se zkalily transatlantické partnerské vztahy a spolupráce, sehraje teď klíčovou roli Severoatlantická aliance a pochopitelně Evropská unie. Obě mohou pro nápravu transatlantických vztahů hodně udělat. Co se týká NATO, základní podmínky k tomu přináší jeho transformace. V budoucnu může být Aliance potencionálně velmi jednotícím prvkem.
Když jsem odešel z aktivní služby, stal jsem se členem a teď jsem předsedou Americké atlantické rady a účastním se práce dalších organizací, které se snaží oživit transatlantické vazby. Pokouším se přesvědčovat, že po organizační stránce je třeba vztahy přizpůsobit nové epoše. Historie dokazuje pevnost našich vzájemných vztahů, ale teď je třeba je přizpůsobit jednadvacátému století, aby transatlantické spojenectví bylo funkční a účinné. Problémy a fenomény, kterým je nyní třeba čelit jsou nové. Instituce, které jsme kdysi spolu vytvořili, byly koncipovány pro jinou dobu, pro jiný svět. Musejí se změnit, aby byly operativní, aby byly mobilizační. A také musíme věci lépe objasňovat veřejnosti na obou stranách Atlantiku: proč tu jsme, proč tu je NATO, proč by o NATO měli mít lidé zájem. Musíme to objasňovat. Proto zcela souhlasím s generálním tajemníkem NATO, který prohlásil, že NATO potřebuje novou strategickou koncepci.

Možná, že by k tomu bylo pomohlo, kdyby Spojené státy při uskutečňování svého záměru zřídit u nás a v Polsku dva prvky svého protiraketového štítu postupovaly v rámci NATO. Myslíte, že se to mělo dojednávat prostřednictvím NATO?
Věci se dají uskutečňovat různými způsoby. Bilaterálně, jednáním jedné země s druhou zemí. Tak jsme to samozřejmě dělali v minulosti, když jsme potřebovali v Evropě zřizovat základny, jednali jsme přímo s hostitelskými zeměmi. I tak se to pak - druhotně - stávalo záležitostí NATO. Je třeba postupovat po obou liniích: uzavírat suverénní mezistátní dohody, ale NATO musí být také zapojeno.
Atlantická aliance je pro to ostatně dobrým rámcem, protože Rusko s ní má partnerský vztah. Lidé hodně zapomínají na to, že existuje a funguje Rada NATO - Rusko. Pravidelně se schází. A takto významné záležitosti se mají diskutovat v těchto významných strukturách.

Co si myslíte o nutnosti vybudování dvou prvků protiraketového štítu u nás a v Polsku? Sám jste řekl, že hlavní frontou boje proti terorismu není vojenská fronta.
Dobrá, ale tady mluvíme o dvou různých věcech. V tomto případě jde o hrozbu, která má podobu obvyklého vojenského nebezpečí, ze strany konkrétního státu. Můžeme diskutovat o tom, jak je ta hrozba akutní. Ale hlavní je, že jak v Rusku, tak ve Spojených státech a i v Evropě všichni víme, že hrozba může být dříve či později uskutečněna. Když to všichni víme a shodujeme se na tom, je tu otázka, co proti tomu máme udělat a kdy. To je skutečné jádro debaty, kterou teď Američané, Rusové a Evropané vedou. My jsme přátelé a měli bychom být schopni vymyslet společně řešení.

(redakčně kráceno)