Končí týdny vzpomínání. (Končí opravdu? Nebo nám ta hlava otočená zpátky už tak zůstane? Je zřejmě nezávaznější koukat se zpátky, než uvědomovat si současnost, nebo se snad dokonce odvážit pohlédnout dopředu, do budoucnosti.). Jeden úhel mi v tom vzpomínání chybí. Pohled zvnějšku. Jak nás viděli I tím, jak nás viděli z druhé strany právě stržené železné opony, se dá vysvětlit, jakými cestami jsme se po těch dvacet let ubírali a kam jsme došli. Náš osud nebyl determinován jenom tím, co jsme sami zvládli, bez zkušeností se světem, na jehož prahu jsme se octli. Naše splývání s Evropou, do které jsme chtěli zpátky a která nás k tomu po čtyři desetiletí nepřímo a v poslední fázi už přímo a otevřeně vybízela, záleželo také na tom, jak nás přijme, až si nás uvědomí vedle sebe bez zdi a opony.
Svět podle Zdeňka Velíška (157)
První, co jsem si tehdy uvědomil já, byl fakt, že ti z druhé strany nás vůbec neznali. Nevěděli téměř nic o té půlce Evropy, kterou ani Evropou nenazývali. Ještě dlouho, když řekli Evropa, mysleli jejich Evropu, západní Evropu, EHS, Evropská společenství a nakonec Evropskou unii. Nedivme se tomu. Znali nás většinou z novinářských klišé, která jim východní Evropu ukazovala jen jako protiklad jejich světa, jejich Evropy. Jejich vidění naší předlistopadové reality bylo do značné míry podobně schematické, jako naše vidění jejich reality. Prahu znali zprostředkovaně, jako šedivé oprýskané město bez půvabu, a její obyvatele, jako šedivé a posmutnělé bytosti. Nebyla to nepravda. Tak viděli svou zemi i sami sebe všichni, kdo se po nějakém pobytu na Západě vraceli domů. Vracet se domů byl vždycky šok.
Jenomže takovéhle, přece jen zploštělé a povrchní vidění reality bylo pak první překážkou rychlejšího splývání. Prvním popudem k nedůvěře. Chyběly znalosti a zkušenosti, které by v očích Západoevropanů legitimizovaly náš nárok na příslušnost k Evropě. Druhý impulz k uzavírání otevřené náruče vystihl geniálně jednoduše francouzský týdeník Le Nouvel Observateur, tuším že přímo v listopadových týdnech roku 89.
„Když nebude Východ, nebude ani Západ!“
Už mnohokrát jsem ten zděšený výkřik na obálce francouzského týdeníku připomněl sobě i čtenářům, tak promiňte, jestli ho nečtete poprvé. Hodí se perfektně jako lapidární vysvětlení skoro všeho, co se stalo mezi námi a jimi, a co dodnes nedovoluje, abychom my a oni byli homogenním evropským celkem. I to Německo má dodnes západ a východ. A to velmi hmatatelně.
Dodnes ten psychologický „Západ“ (lépe: ta mentalita „Západu“) brání v Německu a v Rakousku volnému pohybu pracovních sil z Česka a ostatních „východních“ zemí; dodnes by v Česku málokdo dal ruku do ohně za dobré úmysly Německa a Francie (těch „velkých starých“ členských zemí), kdykoli přijdou na unijní půdě s nějakou nám podezřelou iniciativou.
Ale nebyla tu jen mentalita a předsudky. I ve velké politice byly snahy vyhnout se skutečnému splynutí, obnovení Evropy jako takové. V září 1990 přijíždí do Prahy François Mitterrand s návrhem na vytvoření „velké Evropy“, jakési volné konfederace (od Atlantiku po hranici ještě existujícího SSSR). Založení této vágní formace mělo Evropskou unii ušetřit rozšíření, které už se velkým lídrům Evropských společenství rýsovalo před očima jako nepříjemná perspektiva. Mitterrand tehdy (v září 1990) prorokoval přímo v Praze středoevropským a východoevropským zemím několik desetiletí čekání na přijetí do Evropských společenství! Ta si ještě rok a půl potom – už jako EU – namířila z Maastrichtu ke společné měně, aniž si připomněla nepříjemnou povinnost myslet také na rozšíření. Nehodlali jen tak hned míchat integraci se sjednocováním Evropy. Už proto, že masové rozšíření by bylo nepochybně nabouralo časový harmonogram zavedení společné měny.
Václavu Havlovi bylo v těchto dnech velkého vzpomínání přiznáno (i upřeno) hodně zásluh. Budiž mu přiznána ještě jedna. Mitterrandovu ideu „evropské konfederace“, jejímž založením chtěl francouzský prezident zachovat Evropskou unii netknutou a vyhrazenou jen prosperujícím západním demokraciím, Havel „z fleku“ a naprosto nesmlouvavě odmítl. A teprve díky tomu se začalo na obou stranách stržené železné opony vážně uvažovat o tom, že budoucností Evropy je její sjednocení uvnitř Evropské unie. Což tehdy, v září 1990, Havel za nás a za další postkomunistické země směřující „zpátky do Evropy“ jednoznačně potvrdil.
I potom trvalo podle mě nepřiměřeně dlouho, než se lídři EU – po letech váhání, zda přijmout tři či dokonce jen jednu (!) postkomunistickou zemi, jakoby na zkoušku – rozhodli k odvážnému velkému skoku do neznáma a Evropa se skutečně v r. 2004 začala sjednocovat vstupem prvních osmi postkomunistických zemí. Část politiků těch „starých“ členských zemí toho pak velice litovala, když se o rok později (2005) stalo pro Francouze toto rozšíření, spolu s perspektivou ještě dalšího rozšiřování EU, hlavním – i když ne zřetelně artikulovaným – argumentem k zamítnutí evropské ústavy v referendu (stejně jako těsně po stržení železné opony, i v tomto případě sehrály fatální roli předsudky a neznalost faktů).
Mohl bych teď pokračovat – a bylo by to správné kvůli úplnosti načrtnutého obrazu – další kapitolou o tom, jak splývání evropských národních států do jednoho kompaktního kontinentálního celku dodnes brzdí negativní fenomény také na naší straně dávno už neexistující železné opony. Ale to bych musel přidat ještě desítky dalších odstavců a místo poznámky na okraj velkého výročí bych tu psal kroniku doby.
- Český lev se slovenským křížem autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1203/120209.jpg
- Francois Mitterand přilétá do Prahy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/272/27128.jpg
- Václav Havel v listopadu 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1233/123297.jpg