Tak jsem byl v Americe. A mám z toho psychický úraz. Vím, že jsem viděl Ameriku jen z rychlíku, resp. z auta, ale přesto. Zamiloval jsem se do Ameriky, a kdybych uměl angličtinu tak jako můj syn Jan, pokusil bych se tam uchytit. Je to tak. Já, který se „proslavil“ vlasteneckými seriály o rozhlednách, památných stromech a pramenech a nikdy jsem nebyl amerikanofil, v tom teď lítám a nemohu se toho zbavit. A nejhorší na tom je, že - jako každý osobní zážitek - je to nesdělitelné. Učarovalo mi prakticky všechno. Dokonce i ty americké záchody, co jsou jako umyvadla plné vody! Kdejaká maličkost – třeba fakt, že všechny vypínače jsou v Americe stejné (byl jsem si to ověřit v jejich elektru) a mění se jen jejich ozdobný okraj.
Tak už jsem byl v Americe
Přemýšlel jsem o tom, čím se Amerika tak odlišuje od Evropy a došel jsem k poznání, že z Evropy mám pocit státu, kdežto z Ameriky mám pocit kontinentu.
Úžasné je, že v Amerických restauracích se nekouří. Vůbec. Ale opravdu vůbec. Je to pro mne nepochopitelné, že Američané, kteří jsou tak hákliví na svou svobodu a kteří určitě kouřili jako fabrika, náhle, jako jeden muž, nekouří. Pár zoufalců, co šlukují před hospodou, pod nápisem „Zde nekuřte“, jsou dozajista neukáznění Evropané!
A New York je tak úžasně fotogenický a proměnlivý a barevný, že stačí sednout si do zahrádky před kavárnu, dát na stativ fotoaparát s dlouhým sklem a za pár hodin máte nasbírány fotky na celou knihu.
Zvláštním zážitkem byla návštěva Českého národního domu. To jsem si připravil pěkný trapas. Myslel jsem si, že tady budou nadšeni, když jim přivezu a daruji své knihy Praha, město věží, Zpět k pramenům a DVD s mými seriály. Všechno jsem to nakoupil za své a dovlekl přes Londýn, Boston až do New Yorku. Jen jsme vešli, hned jsme byli doma, v Čechách. Rozpaky, bezradnost, my nic nechceme, no tak ukažte, aha, no tak dobře, tak my si to necháme.
Pane Fejku, prosím vás, až tam dorazíte, něco s tím udělejte. Stačí maličkost. List papíru s textem, že toho a toho dne navštívil pan XY Český dům a podpis. Víc netřeba. On vás pozdraví, vy mu dáte list papíru a hned to má jinou formu.
Washington, jeden obrovský park s obrovskými vládními budovami. V zeleném pásu mezi obeliskem George Washingtona a Senátem probíhala právě výstava ekologických domů. Paradoxní je, že mezi dvaceti projekty amerických universit zvítězil Německý solární dům.
Bolševik měl pravdu, když nás tam nechtěl pouštět. I teď, po dvaceti letech „budování kapitalismu“, na Ameriku nemáme a soudím, že nikdy mít nebudeme. Vždycky budeme malí, zapšklí, závistiví, neschopni dohody a činu, bez vize, bez peněz, malicherní, rozhádaní. Ach ouvej, to je Evropa.
Co s tím uděláme? Možná by stačilo, kdybychom dokončili tu naši dálniční síť a pak po ní všichni odjeli – do Ameriky! Těch deset milionů Čechů, Moravanů a Slezanů se tam, vedle milionů Číňanů, Mexičanů, Italů a Poláků ztratí jako jehla v kupce sena.