Aktuální zprávy potvrzují trend posledního desetiletí: militantní islám je na postupu, sekularizovaný svět se neumí bránit. Za zvláště nebezpečný ústupek islámským radikálům je považováno zavedení islámského práva šaría v údolí Svát na severozápadě Pákistánu, tedy na území, kde od r. 1969 platilo sekulární právo. Pákistánský prezident Alí Zardárí, který kontroverzní zákon podepsal, byl pod tlakem muslimských fundamentalistů už od února, kdy islámští soudci v údolí Svát znovu začali uplatňovat právo šaría. Tehdy provinční vláda slibovala vyměnit zavedení šaríi za příměří s Talibanem.
Islám se vzmáhá, svět se nebrání?
Třebaže boje vládních jednotek s talibanskými ozbrojenci neustaly, prezident pod nátlakem parlamentu nakonec ustoupil. To vyvolalo kritiku Západu, protože je zřejmé, že v Pákistánu přebírají stále větší aktivitu síly sympatizující s Talibanem a teroristickou sítí al-Káida. Zavedením islámského práva se na tomto území přiznává faktické vůdčí postavení Talibanu. Jde přitom o oblast, odkud Taliban podniká teroristické útoky proti sousednímu Afghánistánu. Situace se v této části země dramaticky zhoršuje a nepomáhají ani raketové útoky amerických bezpilotních letounů na základny teroristů.
Prosazování práva šaría však není omezeno jen na oblast Středního východu. Islamizace jako součást tzv. islámského obrození v celém světě nabývá na síle už od sedmdesátých let minulého století. Expanzi muslimského vlivu umožňuje islámu příznivý demografický vývoj a rostoucí podíl muslimské mladší generace. Od r. 1980, kdy muslimové tvořili 18 % světové populace, se jejich podíl stále zvyšuje a roste i počet zemí, do nichž islám infiltruje. Ve světě je už 25 států, v nichž je islám dokonce státním náboženstvím. Jen v EU žije už 15 milionů muslimů, z toho cca 6 milionů ve Francii, 3 miliony v Německu a 2 miliony v Británii. Část z nich nemá zájem integrovat se do většinové společnosti a raději žije v ghettech, kde rozmnožuje počet přívrženců radikálních forem islámu. Právo šaría, jež je pozůstatkem středověkých muslimských právních představ, a trestá smrtí např. cizoložství nebo odpadnutí od víry, je v západních zemích nejsilněji prosazováno právě v enklávách s větším výskytem nepřizpůsobivého muslimského obyvatelstva.
Přesto se zdá, že Evropa není rozhodnuta účinně chránit západní civilizační úroveň ani svou židovsko - křesťanskou kulturu. Je to patrné jednak z nesmělých opatření proti muslimskému radikalismu, jednak z malé ochoty zapojit větší počet vojáků do afghánských operací v rámci NATO. Podle amerického konzervativního pozorovatele (někdejšího prezidentského kandidáta, ale také izolacionisty) Patricka J. Buchanana je to proto, že „Evropané nevidí v Afghánistánu žádnou hrozbu a nemají ani žádné zvláštní zájmy v této daleké zemi. Al-Káida nezaútočila z Afghánistánu na Evropu, napadena byla Amerika.“ Lze to chápat jako ustrašený projev stárnoucího politika, nebo jakýsi záhadný pokus o zlehčení euroatlantické společné odpovědnosti. Ale stejně je třeba se ptát na příčiny nepatrné angažovanosti evropských struktur proti postupující islamizaci. Naprosto nevysvětlitelný je vstřícný přístup některých europoslanců k teroristickému hnutí Hamás, které spolu s íránskými fanatiky prosazuje „vymazání“ Izraele z mapy světa. Nepochybně znají tragické následky politiky appeasementu ve vztahu k Hitlerovi, ale neřídí se jimi. Cíle Hamásu jsou přitom srovnatelné s Hitlerovým Mein Kampf: zničení Izraele a vytvoření světového islámského chalífátu.
Naopak zřetelný a vyvážený přístup vůči muslimům, prosazujícím v hostitelské zemi právo šaría, zvolil politik na opačné straně planety - australský předseda vlády Kevin Rudd. „Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa o to, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou,“ uvedl nedávno Rudd. Připomněl, že australský politický a právní řád je založen na křesťanských principech. „Pokud vás Bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako o svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.“ Australský premiér zdůraznil, že Australané mohou víru muslimů akceptovat jen za předpokladu, že muslimové budou akceptovat víru křesťanů. A dodal: „Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, abyste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“ Nevím, zda mohou být korektní vztahy mezi dvěma rozdílnými kulturami na jednom kontinentu vyjádřeny lépe.