Po slepé koleji s Petrem Pithartem?

Zpětvzetí návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje (odporu) se od rudo-oranžového senátu dalo čekat. Nic to nemění na tom, že tento naschvál vůči politickým vězňům (a známým i méně známým disidentům) je pro horní komoru nejostudnějším počinem za celé její čtrnáctileté trvání. Varovné ovšem také je, že se na něm kromě senátorů ČSSD a KSČM podíleli také dva senátoři KDU-ČSL – Petr Pithart a Václav Koukal (nestraník za KDU-ČSL) – a vedle nich i Jaroslav Doubrava za Severočechy.cz - do letošního roku člen KSČM, prosazovaný do Senátu předsedou KV KDU-ČSL Ústeckého kraje L. Steinerem. Naděje, že se křesťanští demokraté pod novým vedením  vyhnou podobným excesům, tak výrazně poklesly.

O překvapivém příklonu KDU-ČSL k levicovému populismu svědčí také podpora celonárodní stávky proti vládním úsporným opatřením. Zdá se, že nejvýznamnější vliv na tento vývoj má právě místopředseda Senátu Pithart, který je po lidovecké prohře ve volbách do Poslanecké sněmovny nejviditelnějším lidovcem ve vysoké politice. Byl to právě on, kdo nepodpořil do funkce předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka, ale naopak Michaelu Šojdrovou, neboť zjevně spoléhal, že stranu ideologicky snáze ovlivní. Pithartova politická orientace, i přesto, že se kdysi prezentoval jako konzervativní liberál, je značně proměnlivá. Členem KSČ byl od r. 1960 do r. 1968, pak působil jako disident a chartista, od r. 1989 jako spoluzakladatel Občanského fóra, po jeho rozpadu jako člen liberálního Občanského hnutí (spolu s Jiřím Dienstbierem, Milošem Zemanem, Zdeňkem Jičínským, Jaroslavem Šabatou, Pavlem Rychetským a dalšími levicově orientovanými politiky) a posléze  i Svobodných demokratů, sloučených dokonce i s národními socialisty do subjektu zvaného Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální.

Po definitivním debaklu tohoto pestrého uskupení se Petr Pithart (český premiér z let 1990 – 1992) stáhl z politiky na Právnickou fakultu UK. V rozhovoru pro lidovecký časopis Hlas však už v r. 1995 říká, že „v politice se musíte nejdříve podílet na moci, abyste přitáhl ty nejpraktičtější, nejdělnější lidi“. Sám pro sebe pak usoudil, že nejvhodnějším můstkem k politickému comebacku bude KDU-ČSL, za níž se o rok později dostal do Senátu a dokonce se stal jeho předsedou. Nelze však říci, že se přes tento vzestup na lidoveckých křídlech nějak důvěrněji sžil s křesťanským étosem a hodnotami prosazovanými KDU-ČSL. Ukázalo se, že stín vlastní minulosti patrně nedokáže překročit. V r. 1999 např. odmítá podpořit Deklaraci práv počatého dítěte, kterou tehdy v Poslanecké sněmovně přijímala konzervativní kulturní a politická elita země. Neprojevil ani lidovecký smysl pro charitu, když o dva roky později ve svém vlastním volebním obvodu odmítl převzít záštitu nad charitativní akcí na pomoc postiženým dětem. (Mimochodem Miluše Horská, ředitelka speciální základní školy Svítání, jež tehdy z této akce získala prostředky na zakoupení vozidla pro postižené, se letos stala senátorkou bez podpory kterékoli politické strany).

V letošním roce senátoři Pithart s Dienstbierem (dříve reformní komunisté) patřili k hlavním ideovým odpůrcům zákonného ocenění odpůrců komunismu. Ač nyní v různých politických stranách, oba shodně tvrdili, že nejde o to, že by si lidé pronásledovaní komunistickým režimem nezasloužili morální satisfakci, ale že zákonem to nelze udělat. „Představa, že koncem šedesátých let tady pořád ještě řádí totalita, je znevažující, ba urážlivá vůči všem těm, kteří se skutečné totalitě v padesátých letech postavili, anebo byli její obětí“ napsal např. Pithart v Právu 4. 10. Nebude na škodu připomenout panu Pithartovi, jenž se vytrvale hlásí k Ferdinandu Peroutkovi, co tento novinář v dubnu 1971 na Rádiu Svobodná Evropa m.j. řekl o Husákově režimu za sovětské okupace: „Základy jsou tyto: totalita, žádná individuální mínění, diktatura nekontrolovaná a neoponovaná; naprosté přijetí sovětského vzoru; žádná kritika funkcionářů; když vedení se usnese, neexistuje pro nikoho žádná vedlejší možnost, žádná alternativa; myšlenky na alternativu jsou trestné; k invazi nebyla žádná alternativa; není žádná alternativa k tomu, že režim, který se nemůže udržet z vlastní síly, udržuje se silou sovětů. “Myslím, že si tu dobu s panem Pithartem dobře pamatujeme, oba jsme stejný ročník; jak to že jeho vzpomínky se tolik liší od mých a od zkušeností těch, kteří husákovský režim na vlastní kůži zažili? Jak je také možné, že Petr Pithart, který tak striktně dělí období nesvobody na těžce totalitní léta padesátá a už jen „postotalitní“ následující léta, vstoupil do KSČ právě na konci dekády nejhoršího komunistického teroru? Vstupoval snad, aby této zločinecké straně škodil?

O skutečných pohnutkách odpůrců zákona o odporu proti komunismu upřímněji promluvila chartistka Petruška Šustrová. V Lidových novinách 10. 12. píše: „Mně osobně je úplně jedno, do jaké kategorie bych případně byla zařazena, stejně o takové zaškatulkování nestojím, ale vím, že jsou lidé, kterým to jedno není. A pro řadu z nich by nebylo lehké dostat se do ´nižší´ kategorie“. Jakoby mluvila o Jiřím Dienstbierovi a Petru Pithartovi, kteří se asi obávají, že by byli hodnoceni níže než bratři Mašínové (ostatně ti by podle zákona vzhledem k jejich způsobu boje žádné ocenění získat nemohli). „Představa, že bych já šel někam žebrat za státními úředníky, aby mi potvrzovali, že jsem se účastnil nějakého odboje nebo odporu, to je přímo urážlivé,“ řekl v Senátu Dienstbier a Pithart s ním nepochybně souhlasil. Dobře, ale proč tito pánové, kteří jsou povýšeni nad nějaké „žebrání u státních úředníků“, nedopřejí možnost přihlásit se o odbojářské zásluhy jiným? Třeba mnohem potřebnějším, těm, kteří řadu let nesměli vykonávat svou profesi a jsou odkázáni na nepatrný důchod, zatímco příslušníci represivních složek pobírají opulentní penze. Návrh zákona samozřejmě nebyl dokonalý, mohl však být v dalších čteních upřesněn tak, aby odbojáři dostali nejen pamětní odznak či statut válečného veterána, ale i odpovídající ekonomickou satisfakci – pochopitelně na úkor bývalých příslušníků StB.

Postoj senátora Pitharta a jeho kolegy Koukala vnímají někteří členové a funkcionáři KDU-ČSL negativně i v širších souvislostech. „Proč senátoři KDU-ČSL kooperují v Senátu s levicí, které nejde o nějaké přepracování, ale o odstranění návrhu? Nebo si snad někdo v Senátu myslí, že ČSSD s KSČM navrhnou nové, lepší znění zákona?“ ptají se například. Považují „tuto kauzu za závažnou a naprosto nezvládnutou. Už jen proto, že Senát zůstává jedinou platformou, kde KDU hovoří do celostátní politiky“. Bohužel to není jediný projev Pithartova příklonu k levici. Neméně výmluvný byl jeho nedávný odpor proti projednávání úsporných opatření v režimu legislativní nouze, kdy se levice na poslední chvíli pokusila zabránit, aby úspory ve státním rozpočtu na rok 2011 vstoupily v platnost k 1. lednu.

Zdá se, že senátor Pithart, který se názorově stále víc rozchází s křesťanskými demokraty, je připraven k nové politické inkarnaci. Tak jako si skomírající Křesťanskodemokratickou stranu Václava Bendy v r. 1996 „zprivatizoval“ Václav Klaus do své ODS, může si Petr Pithart v nynější situaci představovat vplynutí KDU-ČSL do sociálnědemokratické náruče (v důležitých postojích už je zajedno se svým někdejším soudruhem Dienstbierem). KDU-ČSL by se měla na nejbližší ideové konferenci rozhodnout, zda jsou podobné vyhlídky pro tuto stranu žádoucí. Hlavní problém křesťanských demokratů je totiž v tom, že zatím nedokázali spojit dvě rovnocenné půlky téhož programu: hodnotový konzervatismus a křesťanské sociální učení. S liberálem Petrem Pithartem, jemuž první polovina tohoto programu zjevně není po chuti, nemohou ovšem tento problém nikdy uspokojivě vyřešit.

  • Pavel Bělobrádek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2118/211702.jpg
  • Petr Pithart autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2125/212432.jpg
  • Jan Sokol, Václav Havel a Petr Pithart autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1238/123796.jpg
Vydáno pod