"Už jsem vám opravdu přestal rozumět," říkal mi jeden španělský kolega, který čas od času zajíždí do České republiky a situaci v naší zemi se zájmem sleduje. "Posledně jste mi vysvětlovali, proč nevyvěšujete vlajky Evropské unie se stejnou náruživostí a hrdostí, jako to děláme my a naši další sousedi v západní Evropě. Celkem jsem začal chápat vaši historicky vzniklou nechuť vůči vlajkám a nařizování k jejich vyvěšování z minulosti. Tehdy jste o tom obsáhle informovali ve zpravodajských pořadech a vaši státní představitelé to přece vysvětlovali i Sarkozymu, že? Ale proč tedy teď s takovou chutí vyvěšujete tibetské vlajky? Neříkali jste přece, že vlajky moc nemusíte?"
Není vlajka jako vlajka
Chvíli jsem váhal, jak mu to vysvětlení přesně zformulovat. Chtěl jsem mu říct, že nám přece z důvodu našich vlastních špatných zkušeností s nesvobodou z minulosti jde o to, vyjádřit se proti nespravedlnosti, nadvládě, nesvobodě a útlaku, byť ve vzdálené zemi. Pak jsem si ale vzpomněl: A co mu řeknu, když se mě zeptá: Aha, ale proč tedy taky nevyvěšujete vlajky kurdské, dárfúrské, kašmírské nebo ty naše baskické?
A tak, než jsem něco řekl, začal on sám. „No já jsem si už dřív všiml, že váš národ se těžko ztotožňuje s nějakými kladnými hodnotami. Spíš se sjednotí na nějakých hodnotách odporu vůči něčemu, že?" A pokračoval: „Že vám jde o ten Tibet je jistě dobře, ale myslím, že vás víc spojuje odpor k Číně. Všiml jsem si toho už třeba během loňských olympijských her v Pekingu. Je to módní záležitost. Spíš už ale z módy vychází. Vždyť přeci Hillary Clintonová v Číně před pár týdny jednala zcela normálně a na prvním místě jí šlo o dobré vztahy a obchod."
Musím na to stále myslet a říkám si: Něco na tom je, že jsme (teď ale nemyslím všechny spoluobčany mé krásné země, mám na mysli podstatnou část a také to, jak nás vidí venku) vlastně tak trochu proti všem. Jsme proti Číně, protože je totalitní a komunistická. Ze stejného důvodu jsme i proti Kubě. Jsme ale i proti Evropské unii, protože nás nutí vyvěšovat vlajky a stále po nás něco chce. Hlavně se stále staráme o to, co jí budeme muset dát a jak málo z ní dostaneme (pocit, že nás neustále někdo chce oklamat a okrást, je u nás silně zakořeněný, a procento euroskeptiků, pardon eurorealistů, je u nás nejvyšší v EU, včetně mnoha členů vlády a prezidenta republiky). Jsme proti Rusku, protože s ním máme špatné historické zkušenosti. Jsme také proti Latinské Americe, protože se tam v posledních letech k moci dostaly levicové vlády. Ale jsme vlastně i proti USA: Dvě třetiny lidí jsou proti naší účasti na americkém systému protivzdušné obrany a instalaci radaru na českém území, a naším největším zájmem bylo jen zrušení amerických víz.
A s kým tedy jsme? S Tibetem, s Kosovem, Albánií, Gruzií… Pro malou zemi, jako je ČR, to nejsou zrovna silní spojenci, jakkoli tam mohou žít krásní a upřímní lidé. Vždy jsme byli v naší české kotlině dost uzavření a vždy jsme měli pocit, že všemu rozumíme nejlíp. Dokonce jsme byli tak přesvědčeni o naší síle a pevné izolaci, že jsme si mysleli, že nás ani současná světová hospodářská krize nepostihne… Ale to už je jiná kapitola.