„Vítězit je zvyk. Bohužel, prohrávat taky.“ Citát slavného trenéra amerického fotbalu Vince Lombardiho jako by propojoval to, co tady mladí vojáci dělají během služby i během volna. Přes den (nebo přes noc, pokud v horkém iráckém podnebí mají to štěstí, že pracují v nočních směnách) jsou ve 12hodinové službě: na hlídce, na misi mimo základnu, v kanceláři, ve skladu munice, na tréninku ostré střelby. Večer (nebo ráno) tráví hodiny v tělocvičně. Velení si je dobře vědomo nebezpečí nahromaděného napětí z pobytu ve válečné zóně, tzv. bojovému stresu i nedostatku vyžití mimo pracovní hodiny. Udržet tenhle potenciálně nebezpečný koktejl stresu, horka, adrenalinu a testosteronu v podkritickém množství pomáhá sport. Basketbal, fotbal, posilovna, box, aerobik, ranní a noční běhání…, to vše mají vojáci k dispozici.
Předsunutá základna Marez
Vycházíme po večeři z jedné ze dvou největších budov, kantýny, a po dvousetmetrové procházce vstupujeme do té druhé. Do tělocvičny se najednou vejde až 500 lidí. Je neustále otevřená a takřka neustále v ní někdo trápí svaly. Právě se pořádá soutěž ve zvedání 300librové činky (136 kg). Mezi svalnatými mladíky jako z fitnessových magazínů nakonec vítězí svobodník Baker z vojenské policie, který si jen odskočil ze služby ve svých maskáčích.
„Hlavně pozor na přímé slunce, hodně pít, vitamíny a jíst vyrovnanou stravu,“ radí nám Jim Fisher civilní zaměstnanec firmy KBR, která se na základnách stará o veškerý provoz: stravu, zásobování elektřinou a vodou, odpad a taky volný čas. Je tu už šest let a právě teď píská zápas místní fotbalové ligy.
Zlepšující se situace v Iráku nedává příliš prostoru pro skutečný boj, a tak sport supluje vojákům válečné pole. A na něm je zvyk vítězit nebo prohrávat, naštěstí, spojený jen s minimálním rizikem.